Když se svět rozpadne: Příběh o zradě, mateřství a naději

„Nechci už dál! Už to nevydržím, Lucie!“ Pawełův hlas se rozléhal bytem jako hrom. Dvojčata, Honzík a Matěj, se v koutě choulila k sobě, jejich ruce si nervózně pohrávaly s plyšovým králíčkem. Já stála mezi nimi a ním, mezi dvěma světy, které se právě rozpadaly. „Tohle není život! Tohle je peklo!“ zařval ještě jednou a práskl dveřmi tak silně, až se ve vitríně roztřásly skleničky.

Zůstala jsem stát v tichu, které po něm zbylo. Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že už se nevrátí. Věděla jsem to už dlouho, jen jsem si to nechtěla přiznat. Od chvíle, kdy nám lékařka v Motole oznámila diagnózu: „Vaši chlapci mají poruchu autistického spektra.“ Paweł se uzavřel do sebe, začal chodit domů později, vymlouval se na práci. Já naopak musela být silnější než kdy dřív.

První týdny po jeho odchodu byly jako zlý sen. Ráno jsem vstávala dřív než slunce, abych připravila snídani, oblékla kluky a zvládla jejich rituály – Matěj musel mít vždy modré ponožky, Honzík nesnesl dotek džusu na rtech. Každý den byl boj s časem i s jejich úzkostmi. A do toho telefonáty ze školy: „Paní Novotná, Honzík dneska zase křičel na učitelku.“ „Matěj odmítá jíst ve školní jídelně.“

Sociální pracovnice mi nabídla pomoc – hodinu týdně asistentku. Hodinu! Co je hodina v životě matky dvou autistických dětí? Když jsem to řekla své matce, jen pokrčila rameny: „To jsi si měla rozmyslet dřív, než sis ho brala.“ Otec mlčel, jako vždycky. Bratr Petr mi poslal SMS: „Drž se.“ Ale nikdo nepřišel pohlídat kluky, nikdo mi neuvařil polévku, když jsem měla horečku.

Jednou večer jsem seděla na balkoně paneláku v Modřanech a dívala se na světla tramvají. V hlavě mi běžela slova: „Tohle není život.“ Byla jsem na dně. Přemýšlela jsem, jestli bych to neměla vzdát. Ale pak jsem slyšela Honzíka volat: „Mami?“ Jeho hlas byl tichý, ale v té tmě zněl jako maják. Vstala jsem a šla za ním.

Následující měsíce byly plné malých vítězství i proher. Když Matěj poprvé řekl „děkuju“, rozbrečela jsem se štěstím. Když Honzík zvládl cestu tramvají bez záchvatu, měla jsem pocit, že jsme vyhráli olympiádu. Ale pak přišel další pád – škola nám oznámila, že kluci potřebují speciální zařízení. Místo nebylo. „Zkuste to za rok,“ řekla úřednice na magistrátu a ani se na mě nepodívala.

Začala jsem psát blog o našem životě. Ne proto, že bych chtěla slávu – chtěla jsem jen někoho, kdo by rozuměl. Ozvala se mi Jana z Brna: „Mám taky autistického syna. Držím ti palce.“ Najednou jsem věděla, že nejsem sama. Postupně se přidávaly další maminky – sdílely jsme rady i zoufalství. Jednou jsme se dokonce setkaly v kavárně v centru Prahy. Děti běhaly kolem stolu a my jsme poprvé za dlouhou dobu mohly mluvit o něčem jiném než o diagnózách.

Paweł mi občas poslal alimenty – někdy včas, někdy vůbec. Jednou přišel na návštěvu s novou přítelkyní. Kluci ho skoro nepoznali. „To je tatínek?“ ptal se Matěj zmateně. Paweł se tvářil provinile, ale rychle odešel.

Nejhorší byly večery, kdy jsem seděla sama v kuchyni a přemýšlela o tom, jestli ještě někdy dokážu někoho milovat. Jestli ještě někdy budu věřit muži natolik, abych mu svěřila sebe i své děti. Kamarádka Martina mě přemlouvala: „Zkus seznamku! Najdi si někoho!“ Ale já měla pocit, že už nejsem žena – jen matka dvou dětí s nálepkou „problém“.

Jednoho dne mě ve školce oslovil Tomáš – táta holčičky s Downovým syndromem. Povídali jsme si o dětech, o tom, jak je těžké najít místo ve společnosti pro ty „jiné“. Pozval mě na kávu. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem šla. Povídali jsme si hodiny – o všem možném i nemožném. Poprvé po dlouhé době jsem se smála.

Nevím, co bude dál. Nevím, jestli ještě někdy budu opravdu šťastná nebo jestli mě čeká jen další boj s úředníky a nepochopením okolí. Ale vím jedno – nejsem sama. A možná… možná láska ještě existuje i pro nás, kteří jsme si prošli peklem.

Někdy večer přemýšlím: Je možné znovu věřit? Může člověk po takové zradě ještě otevřít srdce? Co byste udělali vy na mém místě?