Když se syn vzdálí: Příběh jedné matky z Ostravy

„Petře, prosím tě, ozvi se mi aspoň jednou za týden! Vždyť jsem tvoje máma!“ volám do telefonu, ale na druhém konci je ticho. Jenom krátké pípnutí hlasové schránky. Zase. Už třetí týden čekám na odpověď. Sedím v kuchyni našeho bytu v Ostravě, kde jsem tě vychovala sama po smrti tvého otce. Všude kolem mě jsou tvé fotky – maturitní ples, první den ve škole, výlet na Lysou horu. Všechno to vypadá tak dávno.

Když jsi mi před rokem oznámil, že se stěhuješ do Prahy za svou ženou Janou, snažila jsem se usmívat. „To je skvělá příležitost, Petře. Jsem na tebe pyšná,“ řekla jsem ti tehdy, i když mi srdce pukalo. Věděla jsem, že tě nemůžu držet doma, že musíš žít svůj život. Ale nikdy mě nenapadlo, že se mezi nás vklíní tolik ticha.

„Mami, já mám teď hodně práce. Ozvu se později,“ napsal jsi mi naposledy před měsícem. Od té doby nic. Jana mi neodpovídá na zprávy vůbec. Připadám si jako vetřelec ve vlastním životě. Každý den chodím kolem tvého prázdného pokoje a přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Byla jsem příliš přísná? Nebo naopak moc měkká? Měla jsem tě víc podporovat v tvých snech? Nebo jsem tě měla víc chránit před světem?

V práci v nemocnici si toho všimli i kolegové. „Marie, jsi nějaká zamyšlená,“ říká mi sestra Alena při ranní kávě. „Všechno v pořádku?“ Jen pokrčím rameny a usměju se. Kdo by to pochopil? Všichni mají své děti doma nebo aspoň na dosah ruky. Jen já mám pocit, že jsem zůstala sama.

Jednoho večera se odhodlám a volám znovu. Tentokrát to zvedne Jana. „Dobrý večer, Marie,“ řekne chladně. „Petra teď rušit nemůžete, má práci.“ Snažím se jí vysvětlit, že mi chybí, že bych ráda slyšela jeho hlas. „V Praze je jiný životní rytmus,“ odpoví mi a zavěsí.

Sedím dlouho v tichu a přemýšlím o tom, jak jsme se s Petrem kdysi smáli u stolu, jak jsme spolu pekli vánočku a chodili na procházky do Komenského sadů. Teď mám pocit, že jsem pro něj jen přítěž. Přitom jsem mu chtěla dát všechno – lásku, domov, jistotu.

Jednou večer přijde na návštěvu moje sestra Hana. „Musíš mu dát čas,“ říká mi a pohladí mě po ruce. „Možná si teď potřebuje vybudovat vlastní život.“ Ale jak dlouho mám čekat? Rok? Dva? Celý život?

Začínám si všímat, že i sousedé se na mě dívají jinak. „Váš Petr už dlouho nebyl doma,“ poznamená paní Nováková na schodech. „To je dneska běžné,“ odpovím a snažím se usmát.

Jednoho dne dostanu pohlednici z Prahy – bez podpisu, jen s krátkým vzkazem: „Mami, myslím na tebe.“ Poznávám jeho písmo. Slzy mi stékají po tváři. Je to málo, ale aspoň něco.

Začínám psát Petru dopisy – opravdové dopisy na papír. Vyprávím mu o všem: o tom, jak rozkvetly šeříky pod oknem, jak jsme s Hanou pekly koláče podle babiččina receptu, jak mi chybí jeho smích v domě. Nevím, jestli je čte. Ale aspoň mám pocit, že k němu nějak mluvím.

Jednou večer mi zavolá Alena: „Marie, pojď s námi do divadla.“ Nechce se mi, ale nakonec jdu. Směju se s kolegyněmi a na chvíli zapomenu na bolest v srdci.

Začínám chápat, že musím žít i pro sebe. Že nemůžu čekat celý život na jeden telefonát. Ale stejně každý večer před spaním vezmu do ruky mobil a zkontroluju, jestli nepřišla zpráva od Petra.

Nedávno jsem potkala ve městě starého známého – pana Dvořáka. „Marie, děti dneska žijí jinak,“ řekl mi laskavě. „Ale věřte mi, jednou si vzpomenou.“

Možná má pravdu. Možná musím jen vydržet a věřit, že naše pouto nezmizelo úplně.

Někdy si říkám: Je chyba ve mně? Nebo je to prostě život? Co byste dělali vy na mém místě?