Když sousedství bolí: Příběh nevyžádaných návštěv a hranic

„Petro, máš ještě trochu mouky? Potřebuju upéct bábovku pro Honzíka do školy.“

Stojím ve dveřích v pyžamu, v ruce hrnek s kávou, a dívám se na Janu, naši sousedku. Její syn je nejlepší kamarád mého Matěje. Je teprve půl osmé ráno a já už zase cítím ten známý tlak v hrudi. Včera to byla vajíčka, předevčírem mléko. Před týdnem chtěla, abych jí pohlídala děti, protože si potřebovala „jen na chvilku“ odskočit do města. Ta chvilka trvala tři hodiny.

„Jasně, počkej chvilku,“ odpovím automaticky a už se sunu do spíže. Když jí podávám pytlík mouky, cítím, jak se mi v žaludku svírá uzel. Proč jí zase pomáhám? Proč neumím říct ne?

Jana se usměje, poděkuje a už je pryč. Dveře se za ní zavřou a já zůstávám stát v kuchyni, kde mi v hlavě víří myšlenky. Můj muž Tomáš si toho všiml už dávno. „Petro, musíš jí nastavit hranice,“ říká mi večer, když si sedáme k televizi. „Vždyť tě to ničí.“

„Ale co když se urazí? Co když zakáže Honzíkovi chodit k nám? Matěj by byl nešťastný…“

Tomáš jen zavrtí hlavou. „A co ty? Ty jsi šťastná?“

Nejsem. Každý den žiju v napětí, kdy zase zazvoní zvonek a Jana bude stát za dveřmi s novou prosbou. Někdy mám pocit, že už nejsem pani domu, ale jen zásobárna pro sousedku. A přitom jsme se kdysi tak dobře bavily! Když jsme se před třemi lety nastěhovali do této vilové čtvrti na okraji Plzně, byla první, kdo nás přivítal s koláčem a úsměvem.

Jenže postupně se z milé sousedky stala někdo, kdo nezná hranice. Začalo to drobnostmi – půjčením cukru nebo šálkem kávy. Pak přišly větší věci: hlídání dětí, půjčování nářadí, dokonce i peněz. A já jsem vždycky kývla. Protože jsem chtěla být dobrá sousedka. Protože jsem nechtěla dělat problémy.

Jednoho dne přijdu domů z práce a najdu Janu sedící na naší terase s mými dětmi. „Doufám, že ti nevadí, že jsem si tu udělala kafe,“ řekne s úsměvem a mává mi hrnkem. „Matěj mě pustil dovnitř.“

Cítím, jak mi rudnou tváře. „Jano, příště bych byla ráda, kdybys počkala na mě nebo Tomáše,“ řeknu tiše.

„Ale no tak! Jsme přece skoro rodina,“ směje se a vůbec si nevšímá mého rozladění.

Ten večer brečím v koupelně. Připadám si slabá a neschopná. Proč neumím říct dost? Proč mám pořád pocit, že musím být ta hodná?

Začínám si všímat, že mě její návštěvy ovlivňují i doma. Jsem podrážděná na děti i na Tomáše. Matěj se mě ptá: „Mami, proč jsi smutná?“ A já nevím, co mu říct.

Jednoho dne přijde Jana s další prosbou: „Petro, mohla bys mi půjčit auto? Potřebuju rychle do nemocnice za maminkou.“

To už je moc. Cítím, jak ve mně něco praská.

„Promiň, Jano,“ řeknu poprvé v životě pevně. „Auto ti půjčit nemůžu.“

Zarazí se. „A proč ne? Vždyť jsme si vždycky pomáhaly.“

„Ano, ale poslední dobou mám pocit, že je toho na mě moc. Potřebuju trochu prostoru pro sebe a svou rodinu.“

Chvíli je ticho. Pak Jana pokrčí rameny a odejde.

Celý večer mám sevřený žaludek. Co když teď zakáže Honzíkovi chodit k nám? Co když mě začne pomlouvat po celé ulici?

Dny plynou a Jana se u nás neukáže. Matěj je smutný: „Mami, proč už Honzík nechodí?“

„Možná má teď víc práce ve škole,“ odpovídám vyhýbavě.

Po týdnu potkám Janu na ulici. Dívá se na mě chladně a sotva pozdraví. Cítím smutek i úlevu zároveň.

Večer sedím s Tomášem na terase a díváme se na západ slunce.

„Udělala jsi správně,“ říká tiše.

Ale já nevím. Opravdu jsem udělala správně? Nebo jsem jen ztratila kamarádku kvůli tomu, že jsem konečně myslela na sebe?

Možná je tohle cena za to, že si člověk nastaví hranice… Ale stojí to za to? Co byste udělali vy na mém místě?