Když tchyně vstoupí bez klepání: Pravda o mateřství a nepochopení

„To snad není možné!“ vyhrkla jsem polohlasně, když jsem v deset dopoledne otevřela dveře bytu mého syna. Kluci, Honzík a Matýsek, pobíhali po obýváku v pyžamech, na stole zbytky od snídaně a v kuchyni špinavé nádobí. A ona – moje snacha Lenka – spala na gauči, zabalená v dece, s rozcuchanými vlasy a tmavými kruhy pod očima.

„Mami, kde je maminka?“ zeptal se mě Honzík, když mě uviděl ve dveřích. „Spí,“ špitl Matýsek a přitiskl se ke mně. V tu chvíli jsem cítila směs vzteku a zklamání. Můj syn Petr dře každý den v práci, aby uživil rodinu, a jeho žena si tu klidně spí, místo aby se postarala o děti a domácnost?

Rozhodla jsem se ji probudit. „Lenko, vstávej! Co se tu děje? Děti jsou samy, ty spíš…“ začala jsem ostře. Lenka se pomalu posadila, v očích slzy. „Promiňte, paní Novotná… já… já jsem v noci skoro nespala. Matýsek měl horečku a Honzík se budil s nočními můrami. Usnula jsem až nad ránem.“

Nevěděla jsem, co říct. Vždyť já jsem taky vychovala dvě děti a nikdy jsem si nedovolila přes den spát! „To je ale tvoje povinnost, starat se o děti i domácnost. Petr je v práci, nemůžeš si dovolit být unavená,“ řekla jsem přísně. Lenka se rozplakala. „Já už nemůžu… Jsem pořád sama, Petr je pořád pryč, nemám nikoho, kdo by mi pomohl. Někdy mám pocit, že to nezvládnu.“

Ten den jsem zůstala s dětmi, zatímco Lenka se snažila dát byt do pořádku. Pozorovala jsem ji – byla bledá, unavená, ale snažila se. Když Petr přišel domů, hned jsem mu všechno řekla. „Přeháníš, mami,“ řekl mi tiše, když jsme byli sami v kuchyni. „Lenka je skvělá máma. Jen je toho na ni moc. Já jí moc nepomáhám, vím to. Ale práce mě úplně vysává.“

Začala jsem si všímat detailů, které mi dřív unikaly. Lenka nikdy neměla čas na sebe, pořád jen děti, vaření, praní. Když jsem jí nabídla, že jí pohlídám kluky, odmítla – prý nechce obtěžovat. Jednou večer mi volala v slzách: „Paní Novotná, já už fakt nevím… Matýsek má zase horečku, Honzík nechce spát… Můžete mi prosím pomoct?“

Přijela jsem hned. Lenka seděla na zemi v dětském pokoji, objímala Matýska a Honzík jí visel na krku. Vypadala zlomeně. „Lenko, proč jsi mi neřekla dřív, že je toho na tebe moc?“ zeptala jsem se tiše. „Bála jsem se, že mě budete považovat za špatnou matku,“ zašeptala.

Začala jsem si uvědomovat, jak těžké je dnes být mámou na mateřské. Všude slyšíme, jak je to krásné období, ale nikdo nemluví o samotě, vyčerpání a pocitu selhání. Když jsem byla mladá, měla jsem kolem sebe babičky, sousedky, kamarádky. Dnes jsou mladé ženy často samy.

Jednoho dne jsme seděly s Lenkou u kávy. „Víte, paní Novotná, někdy mám pocit, že bych nejradši utekla. Ale pak se na kluky podívám a vím, že to musím zvládnout. Jen bych potřebovala občas vypnout.“

Začala jsem jí pravidelně pomáhat – brala jsem kluky na hřiště, vařila obědy, povídaly jsme si. Postupně se mezi námi vytvořilo něco jako přátelství. Petr si všiml změny: „Mami, děkuju ti. Lenka je teď mnohem klidnější.“

Jednou večer jsme s Lenkou seděly na balkoně a dívaly se na spící děti. „Myslíte, že někdy budu zase sama sebou?“ zeptala se tiše. „Určitě ano,“ odpověděla jsem. „Ale musíš si dovolit být někdy slabá. A říct si o pomoc.“

Dnes už vím, že mateřství není jen o povinnostech a dokonalosti. Je to i o slabosti, únavě a potřebě podpory. Kdybych tenkrát místo výčitek nabídla pomocnou ruku, mohlo být všechno jednodušší.

A tak se ptám: Kolik žen kolem nás tiše trpí a bojí se říct si o pomoc? Proč máme pocit, že musíme všechno zvládnout samy? Co byste udělali vy na mém místě?