Kolik táta dostává důchod? A proč bych to měl vědět já?

„A ty teda kolik posíláš mámě měsíčně?“ zeptal se mě Petr u oběda, zatímco ostatní kolegové kývali hlavami a přihazovali historky o tom, jak jejich rodiče potřebují pomoc s nájmem, léky nebo prostě jen s tím, aby nebyli sami. Zůstal jsem sedět s vidličkou v ruce a v hlavě mi hučelo. „Já… vlastně nevím. Táta nikdy nic nechtěl. Ani nevím, kolik má důchod.“

Všichni se na mě podívali, jako bych právě přiznal, že nevím, jak se jmenuje moje vlastní dítě. „To fakt nevíš?“ divila se Jana. „Vždyť je to tvoje rodina!“

Jenže já jsem to opravdu nevěděl. A co hůř – nikdy mě to ani nenapadlo zjistit. Táta byl vždycky samorost, uzavřený do sebe, po mámině smrti ještě víc. Když jsem mu nabízel pomoc, mávl rukou: „Já si poradím, Honzo. Ty se starej o sebe a o děti.“

Ale teď, když jsem seděl v kanceláři mezi kolegy, kteří se dělili o své starosti i radosti s rodiči, začalo mě to hlodat. Co když táta jen nechce být na obtíž? Co když mu opravdu chybí peníze? Vždyť důchody nejsou žádná sláva, zvlášť když člověk žije sám v paneláku na kraji Brna.

Ten večer jsem jel za tátou. Cestou jsem si v hlavě přehrával všechny naše rozhovory za poslední roky – většinou šlo o počasí, fotbal nebo politiku. Nikdy jsme nemluvili o citech, natož o penězích.

Zazvonil jsem a čekal na jeho pomalé kroky ke dveřím. Otevřel mi v teplácích a flanelové košili, tvář zarostlá, oči unavené. „Nazdar, Honzo. Co tě přivádí?“

„Jen jsem tě chtěl vidět,“ zalhal jsem.

Sedli jsme si do kuchyně. Na stole ležely noviny a hrnek s čajem. Chvíli bylo ticho.

„Tati… můžu se tě na něco zeptat?“ začal jsem opatrně.

„No povídej.“

„Jak to zvládáš s penězi? Myslím… s důchodem a tak.“

Táta se zamračil. „Proč se ptáš? Máš snad pocit, že žebrám?“

„Ne, vůbec ne! Jen… dneska v práci jsme se bavili o tom, jak lidi pomáhají rodičům. A já si uvědomil, že vlastně nevím, jestli něco nepotřebuješ.“

Táta chvíli mlčel a pak si odkašlal. „Honzo, já nejsem žádnej chudák. Důchod mám slušnej, byt je můj, jídlo si koupím. Nechci být nikomu na krku.“

„Ale kdyby něco…“

„Kdyby něco, řeknu ti. Ale zatím to zvládám.“

Chtěl jsem tomu věřit. Ale když jsem se rozhlédl po bytě – starý koberec, lednice pamatující ještě Československo, v koupelně kapající kohoutek – bylo mi jasné, že táta prostě neumí nebo nechce říct o pomoc.

Doma jsem o tom mluvil s manželkou Lenkou. „Víš, Honzo,“ řekla mi tiše, „tvůj táta je hrdý člověk. Ale možná bys mu mohl pomoct jinak než penězma. Třeba mu nabídni, že mu opravíš tu koupelnu nebo ho vezmeš na výlet.“

Další víkend jsem přijel znovu. Tentokrát jsem přivezl nářadí a novou baterii do koupelny. Táta brblal, že to není potřeba, ale nakonec mi podával šroubovák a dokonce uvařil kafe.

Začali jsme spolu trávit víc času – občas jsme šli na pivo do hospody U Štěpána nebo na procházku do Mariánského údolí. Peníze jsme už neřešili. Ale stejně mi to nedalo spát.

Jednou večer mi volal: „Honzo… mohl bys mi pomoct s tím internetem? Nějak mi to nejde.“

Byla to maličkost – ale pro mě znamenala hodně. Znamenala totiž, že už se nebojí říct si o pomoc.

Když jsem pak jednou zahlédl jeho výměr důchodu na stole (nechtěně!), zjistil jsem, že opravdu nemá moc peněz nazbyt. Ale místo abych mu nabídl peníze přímo, začal jsem mu nosit nákupy nebo ho bral k nám na oběd.

Až po čase mi došlo, že nejde jen o peníze. Jde o pocit důstojnosti a nezávislosti – něco, co je pro naše rodiče možná ještě důležitější než pár stovek navíc.

Dnes už vím, že otázka „Kolik tvůj táta dostává důchod?“ není jen o číslech na papíře. Je to otázka vztahu, zájmu a ochoty být tu pro druhého – i když to znamená překročit vlastní pohodlí nebo stud.

Možná bych měl být víc zvědavý – nejen na tátovy peníze, ale hlavně na jeho život a pocity.

A co vy? Víte vůbec, jak se mají vaši rodiče? Nebo se taky bojíte zeptat?