Mám dát švagrové byt jen proto, že jsem úspěšnější?

„Jano, vždyť máš dva byty. Co ti udělá, když jeden dáš Lence? Vždyť je to tvoje švagrová, rodina!“ slyším mámin hlas v telefonu a cítím, jak se mi svírá žaludek. Sedím na gauči ve svém malém, ale útulném bytě na Vinohradech a dívám se z okna na šedivé pražské nebe. V hlavě mi hučí.

„Mami, ale já jsem na tenhle byt dřela roky. Nikdo mi nic nedal zadarmo,“ odpovídám tiše, ale vím, že to nemá cenu. Máma mě neposlouchá. Nikdy neposlouchala.

„Lenka je v těžké situaci! Petr přišel o práci, mají dvě malé děti. Ty jsi sama, nemáš závazky. Proč bys jim nemohla pomoct?“ pokračuje máma neúprosně.

Vzpomínám si na všechny ty roky, kdy jsem byla v rodině ta „divná“. Ta, co místo svatby a dětí vystudovala dvě vysoké školy a pak makala ve firmě od rána do večera. Ta, co si místo dovolené na chalupě koupila byt v Praze. Ta, co nikdy nechtěla být závislá na nikom jiném než na sobě.

Lenka je manželka mého bratra Tomáše. Vždycky byla oblíbená – usměvavá, společenská, uměla si všechny omotat kolem prstu. Když jsme se před týdnem potkaly u mámy na obědě, přišla s tím nápadem poprvé.

„Jani, ty máš ten byt na Žižkově prázdný, ne? My bychom tam s dětmi mohli být aspoň na pár let. Petr teď nemůže najít práci a nájem je drahý…“ usmívala se a já cítila, jak mi tuhne úsměv na tváři.

„To není tak jednoduché…“ začala jsem, ale máma mě přerušila: „Jana je hodná holka, určitě vám pomůže.“

Od té chvíle se to se mnou veze. Každý den telefonát od mámy nebo Tomáše: „Jano, přemýšlela jsi o tom? Lenka je z toho špatná…“ „Jano, vždyť jsi vždycky byla štědrá…“

Ale já nejsem štědrá. Jsem jen unavená. Unavená z toho, že musím pořád dokazovat, že si zasloužím to, co mám. Unavená z toho, že když jsem byla malá a přinesla domů jedničku, bylo to samozřejmé. Když Tomáš dostal trojku, slavilo se.

V noci nemůžu spát. Přemýšlím: Jsem opravdu tak špatná sestra? Opravdu bych měla dát svůj byt jen proto, že jsem měla víc štěstí – nebo spíš odvahy? Proč mám pocit viny za to, že jsem si něco vybudovala?

V práci se nedokážu soustředit. Kolega Martin si všimne mého napětí: „Jani, děje se něco?“

„Rodinné věci…“ zamumlám a on chápavě kývne. „To znám. Ale pamatuj – tvoje hranice jsou tvoje věc.“

Jenže u nás v rodině žádné hranice nikdy neexistovaly. Všichni všechno věděli, všechno komentovali. Když jsem si koupila první auto, slyšela jsem od táty: „To je zbytečné vyhazování peněz.“ Když jsem si našla přítele z Moravy: „Proč si nenajdeš někoho od nás?“

Teď mám být ta špatná, protože nechci dát byt švagrové?

V pátek večer zvoní telefon znovu. Tentokrát Lenka.

„Jani, já vím, že je to pro tebe těžké… Ale my jsme opravdu zoufalí. Petr je na dně a děti… Já už nevím, co mám dělat.“ Její hlas zní naléhavě a já cítím slzy v očích.

„Lenko… já tě chápu. Ale ten byt je moje jistota. Co když ho jednou budu potřebovat já?“

„Ty přece vyděláváš dost! Vždyť máš ještě tenhle byt…“

„Ale to není o penězích! Je to o principu…“

„Principy tě jednou zničí,“ řekne Lenka tiše a zavěsí.

Sedím dlouho do noci a přemýšlím o tom všem. O tom, jak mě rodina nikdy nepřijala takovou, jaká jsem. O tom, jak jsem vždycky musela být lepší – a stejně to nestačilo.

Druhý den ráno přijde SMS od mámy: „Jsem z tebe zklamaná.“

A já poprvé v životě cítím vztek místo viny.

Proč bych měla obětovat svoje štěstí jen proto, že ostatní ode mě čekají nemožné? Proč mám pořád pocit, že musím platit za úspěch tím, že se vzdám toho nejcennějšího?

Možná nejsem špatná sestra. Možná jen konečně chráním sama sebe.

Co byste udělali vy na mém místě? Je sobecké myslet někdy taky na sebe?