„Martino, ty jsi mi zničila rodinu!“ – Jak jsem přišla o syna kvůli jedné sklenici

„Martino, můžeš prosím umýt tu sklenici, co jsi nechala na stole?“ ozvalo se ze mě dřív, než jsem to stihla zastavit. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Byla to jen sklenice. Obyčejná, průhledná, s otiskem rtěnky. Ale v tu chvíli to byla poslední kapka.

Martina se na mě podívala s tím svým pohledem, ve kterém jsem nikdy neuměla číst. „Já ji umyju později,“ řekla tiše a otočila se zpátky k mobilu. V tu chvíli vešel Tomáš. Můj Tomáš, moje všechno. „Co se děje?“ zeptal se, když viděl napětí ve vzduchu.

„Nic,“ odpověděla Martina a já cítila, jak mi stoupá krev do tváří. „Jen jsem poprosila Martinu, jestli by mohla umýt tu sklenici.“

Tomáš se na mě podíval s výrazem, který jsem u něj neznala. „Mami, vždyť to je jedno. Nech to být.“

V ten moment jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Vychovala jsem ho sama. Jeho otec nás opustil, když mu byly tři roky. Všechno jsem dělala pro něj – pracovala jsem na dvě směny v nemocnici, abychom měli na nájem, na školu v přírodě, na jeho první kolo. Nikdy jsem si nestěžovala. Nikdy jsem si nic nenechala pro sebe. Jenže teď… teď jsem byla ta protivná tchyně, která řeší sklenici.

Ten večer odešli dřív než obvykle. Dveře za nimi zaklaply a já zůstala stát v kuchyni sama. Sklonila jsem hlavu nad dřez a rozbrečela se. Ne kvůli té sklenici. Kvůli všemu.

Dny plynuly a Tomáš se neozýval. Psala jsem mu zprávy – nejdřív opatrně: „Jak se máte?“ Pak naléhavěji: „Tomáši, můžeme si promluvit?“ Nakonec už jen: „Chybíš mi.“

Odpověď nepřišla. Ani jednou.

Začala jsem přemýšlet, kde jsem udělala chybu. Byla jsem moc přísná? Moc starostlivá? Nedala jsem mu dost prostoru? Vzpomínala jsem na všechny ty večery, kdy jsme spolu seděli u stolu a on mi vyprávěl o škole, o kamarádech, o holkách. Vždycky byl upřímný, vždycky jsme si byli blízcí.

A pak přišla Martina. Tichá, uzavřená, vždycky s mobilem v ruce. Snažila jsem se ji přijmout – pekla jsem její oblíbené koláče, ptala se jí na práci, nabízela jí pomoc s čímkoli potřebovala. Nikdy neřekla nic zlého, ale nikdy mi nedala pocítit, že bych byla součástí jejich světa.

Jednou večer mi zavolala moje sestra Jana. „Jarmilo, musíš to nechat být,“ řekla mi do telefonu. „Tohle je jejich život. Ty jsi udělala všechno, co jsi mohla.“

Ale jak to mám nechat být? Jak mám přestat být matkou?

Začala jsem chodit po bytě a hledat stopy po Tomášovi – jeho staré fotky, vysvědčení z deváté třídy, dopis od Ježíška, který mi napsal jako malý kluk: „Maminko, přeju si autíčko a aby jsi byla šťastná.“

Byla jsem šťastná? Možná ano. Ale teď už nevím.

Jednoho dne jsem Tomáše potkala ve městě. Šel vedle Martiny, drželi se za ruce. Zastavila jsem se a srdce mi bušilo až v krku.

„Ahoj,“ řekla jsem tiše.

Tomáš se zarazil. „Ahoj mami.“

Martina jen kývla hlavou a odvrátila pohled.

„Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se opatrně.

Tomáš zaváhal. „Teď nemáme čas,“ řekl nakonec a prošli kolem mě dál.

Stála jsem tam ještě dlouho a dívala se za nimi. Připadala jsem si neviditelná.

Večer jsem seděla u stolu a dívala se na tu sklenici – tu stejnou sklenici, která to všechno spustila. Byla čistá a leskla se ve světle lampy.

Možná to nebyla jen sklenice. Možná to bylo všechno nevyřčené – všechna ta očekávání, všechny ty obavy o něj, všechny ty roky samoty a strachu, že ho ztratím.

Možná jsem ho ztratila právě proto.

Dnes už nevím, co je správné. Má matka právo chtít být součástí života svého dospělého dítěte? Nebo bych měla ustoupit a nechat ho žít jeho vlastní život?

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi láskou a sobectvím? A jak poznat, kdy už jsme ji překročili?