Mateřská odvaha: Když jsem si namalovala mateřské znaménko, abych synovi ukázala, že je dokonalý

„Mami, proč se na mě všichni tak dívají?“ zeptal se mě Matěj, když jsme vystupovali z tramvaje na I. P. Pavlova. Jeho hlas byl tichý, skoro neslyšitelný, ale v těch několika slovech byla bolest, kterou jsem znala až příliš dobře. Podívala jsem se na jeho tvář – na to velké mateřské znaménko, které se mu táhlo od levého oka až ke koutku úst. Bylo krásné, jedinečné, ale svět ho tak neviděl.

„Protože jsi výjimečný, Matěji,“ odpověděla jsem a snažila se usmát. Ale v očích kolemjdoucích jsem viděla všechno možné – zvědavost, soucit, někdy i odpor. Vždycky jsem si myslela, že Praha je otevřená a tolerantní, ale když jde o vlastní dítě, všechno vidíte ostřeji.

Večer jsem seděla v kuchyni a poslouchala, jak si Matěj v pokoji šeptá s plyšovým medvědem. „Kdybych byl normální, možná by mě měl někdo rád,“ zaslechla jsem. Srdce mi pukalo. Věděla jsem, že ve škole to nemá lehké. Kluci z vedlejší třídy mu říkali „flekatý“ a holky se mu smály. Učitelka mi jednou řekla: „Paní Novotná, děti jsou kruté, ale on je silný.“ Jenže já viděla, jak se Matěj uzavírá do sebe.

Druhý den ráno jsem stála před zrcadlem s hnědou tužkou na oči. Ruka se mi třásla. Bylo to směšné? Dětinské? Ale já věděla, že musím něco udělat. Pečlivě jsem si na tvář namalovala stejné znaménko jako má Matěj. Když mě uviděl, zůstal stát ve dveřích s otevřenou pusou.

„Mami… co to máš?“

„To samé co ty. Jsem na to pyšná.“

Chvíli mlčel a pak se rozplakal. Objala jsem ho a cítila, jak se mi slzy derou do očí taky.

Ten den jsme šli do školy spolu. Lidé se dívali – tentokrát na mě. Někteří se usmívali, jiní kroutili hlavou. U vchodu do školy stála skupinka rodičů. Jedna maminka pošeptala druhé: „To je ta Novotná…“ Slyšela jsem to jasně. Ale tentokrát jsem cítila sílu.

Ve třídě bylo ticho. Děti zíraly. „Paní učitelko, proč má paní Novotná taky flek?“ zeptal se jeden z kluků.

„Protože je to krásné,“ odpověděla jsem klidně.

Po škole jsme šli na hřiště. Matěj poprvé od začátku školního roku běhal s ostatními dětmi. Jeden chlapec k němu přišel: „Tvoje máma je hustá.“ Matěj se usmál – poprvé za dlouhou dobu.

Doma mě čekal manžel Tomáš. „Petro, co to vyvádíš? Děláš ze sebe terč!“ rozčiloval se.

„A co mám dělat? Dívat se, jak náš syn trpí?“

„Ale lidi jsou zlí…“

„A právě proto musíme být silnější než oni.“

Byly to těžké týdny. Každý den jsem si malovala znaménko a chodila s Matějem ven. Někteří sousedé mě přestali zdravit. V práci si kolegyně šeptaly za zády. Ale začaly se dít i jiné věci – jedna maminka mi napsala zprávu: „Děkuju vám za odvahu. Moje dcera má jizvu na ruce a stydí se za ni.“

Jednou večer přišel Matěj domů s úsměvem: „Mami, dneska jsme hráli fotbal a nikdo si mě nevšímal kvůli znaménku.“

Začal být sebevědomější. Přestal se schovávat za vlasy a začal nosit trička s krátkým rukávem i v chladnějších dnech. Já sama jsem pochopila, jak moc záleží na tom, co dětem ukazujeme – jestli přijímáme jejich odlišnosti nebo je učíme je skrývat.

Jednoho dne přišla moje maminka – babička Matěje – a řekla: „Petro, já bych na to neměla odvahu.“

„Já ji taky neměla,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale když vidíš své dítě trpět… najdeš ji.“

Dnes už si znaménko nemaluju každý den. Ale vím, že kdykoli bude Matěj potřebovat připomenout, že je dokonalý takový, jaký je, udělám to znovu.

Někdy večer přemýšlím: Kolik dětí i dospělých by bylo šťastnějších, kdyby jim někdo ukázal, že jejich odlišnost je dar? A kolik z nás má odvahu postavit se předsudkům – nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli těm, které milujeme?