Mezi dvěma světy: Příběh matky a dcery v české realitě

„Mami, proč mi nikdy nedáš nic navíc? Všechno musím řešit sama. Kdybych byla u Novotných, měla bych klid na duši.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté, co za Ellou zaklaply dveře. Seděla jsem v kuchyni, ruce se mi třásly nad hrnkem kávy a v očích mě pálily slzy. Byla jsem na ni tak pyšná – moje jediná dcera, vymodlená po tolika letech neúspěšných pokusů a slz. Narodila se mi až v pětačtyřiceti, když už jsem pomalu přestávala doufat. A teď? Teď mě srovnává s těmi Novotnými, kteří mají firmu na stavební materiál a peníze rozhazují jako konfety.

„Eliško,“ řekla jsem tiše do prázdna, „copak nevidíš, že ti dávám všechno, co mám?“

Vzpomínám si na ten den, kdy mi to vpálila do tváře. Byla sobota, venku pršelo a ona přišla s malou Aničkou v náručí. „Mami, potřebujeme s Honzou novou pračku. Ta stará už sotva žije. Novotní nám nabídli, že nám koupí úplně novou. Ty bys nám nemohla aspoň něco přispět?“

Zamrazilo mě. Můj důchod sotva stačí na nájem a léky. Vždycky jsem šetřila, abych jí mohla občas koupit něco hezkého pro Aničku nebo zaplatit školku. Ale pračka? To je pro mě luxus.

„Eliško, víš, že bych ráda… Ale já prostě nemám.“

Zamračila se a odvrátila pohled. „Však já vím. Jenže u Novotných je všechno jinak. Tam se neřeší, jestli je na účtu dost peněz. Tam se prostě koupí, co je potřeba.“

Cítila jsem se menší než kdy dřív. Jako bych selhala. Jako bych nebyla dost dobrá matka jen proto, že nemám na účtu statisíce.

Když jsem byla mladá, žili jsme s manželem Františkem skromně. On dělal v továrně, já byla učitelka v mateřské škole. Nikdy jsme neměli moc peněz, ale vždycky jsme si vystačili. Když František před pěti lety zemřel, zůstala jsem sama v našem malém bytě na sídlišti. Eliška už tehdy byla vdaná za Honzu Novotného – syna podnikatelů z vedlejšího města.

Pamatuju si jejich svatbu. Byla krásná, ale už tehdy jsem cítila rozdíl mezi našimi rodinami. Novotní přijeli ve dvou autech, jejich ženy měly šaty od návrhářů a já si půjčila kostýmek od sousedky Jany. Eliška se tehdy smála: „Mami, hlavně že jsi tu.“

Teď mám pocit, že už to nestačí.

Před týdnem mi volala sousedka: „Marie, slyšela jsem, že Eliška je nějaká rozmrzelá. Prý tě pomlouvá u známých, že jí nic nedáš.“

Zamrazilo mě podruhé. Opravdu tohle říká? Vždyť jsem jí dala všechno – svůj čas, lásku, podporu… Jen ty peníze prostě nemám.

Jednou večer jsem sebrala odvahu a zavolala jí sama.

„Eliško, můžeme si promluvit?“

Chvíli bylo ticho.

„O čem?“

„O nás dvou. O tom, jak se cítím.“

Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala: „Víš, že tě mám ráda nade všecko na světě. Ale nemůžu ti dát to samé jako Novotní. Ne proto, že bych nechtěla… Prostě nemůžu.“

Z druhé strany se ozval povzdech.

„Já vím, mami… Ale někdy mám pocit, že jsi mi nikdy nic nedopřála. Vždycky jsi říkala: ‚To nejde‘ nebo ‚Na to nemáme‘. U Honzy doma je všechno jiné.“

„Ale Eliško,“ přerušila jsem ji zoufale, „vždyť jsem ti dala všechno! Vzpomínáš na ty večery, kdy jsme spolu pekly perníčky? Na výlety do lesa? Na to, jak jsem tě držela za ruku první den ve škole?“

„To jo… Ale teď je jiná doba.“

Mlčela jsem. Co na to říct? Že láska není měřitelná penězi?

Dny plynuly a já cítila čím dál větší propast mezi námi. Když přišla Eliška příště na návštěvu, byla odměřená.

„Mami, Honza říkal, že bychom měli víc myslet na budoucnost Aničky. Že bychom měli spořit na její školu…“

„A co ode mě čekáš?“ zeptala jsem se tiše.

„Aspoň něco… Každý měsíc třeba tisícovku.“

Zasmála jsem se hořce: „Eliško, já mám po zaplacení všeho sotva dva tisíce na měsíc. To bych pak neměla ani na jídlo.“

Zrudla a sklopila oči.

„Promiň… Asi jsem byla nespravedlivá.“

Ale stejně jsem věděla, že jí to mrzí.

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom všem – o rozdílech mezi rodinami, o tom, jak peníze dokážou rozdělit i ty nejbližší lidi. Vzpomněla jsem si na maminku – taky nikdy neměla moc peněz, ale vždycky mi dala pocit bezpečí a domova.

Ráno jsem šla do obchodu a potkala paní Hanu z vedlejšího vchodu.

„Marie, jak se má Eliška? Už jste si to vyříkaly?“

Pokrčila jsem rameny: „Asi nikdy nebudu dost dobrá matka podle dnešních měřítek.“

Hana mě objala: „To není pravda. Dala jsi jí to nejcennější – sebe.“

Doma jsem seděla u okna a dívala se na hřiště pod panelákem. Děti si hrály v blátě a smály se stejně jako kdysi Eliška.

Možná jednou pochopí… Možná jednou přijde a řekne: „Mami, děkuju za všechno.“

Ale co když ne?

Stojím tu sama ve svém malém bytě a ptám se: Je dnes opravdu všechno jen o penězích? Co má větší hodnotu – láska nebo materiální jistota?