Mezi láskou a výčitkami: Příběh matky, která nemůže dát víc

„Mami, proč mi nikdy nemůžeš pomoct tak jako oni?“ Sofie stála uprostřed mé malé kuchyně v paneláku na Proseku, ruce v bok, oči plné výčitek. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků. Vždycky jsem si myslela, že když Sofii dám všechnu svou lásku, bude to stačit. Ale teď, když je dospělá a má vlastní rodinu, vidím, že láska někdy nestačí.

Sofii jsem měla pozdě. Bylo mi pětačtyřicet a po letech neúspěšných pokusů a slz jsme s manželem Petrem už ani nedoufali. Když se narodila, byla pro nás zázrakem. Všechno jsme jí dávali – ne peníze, ale čas, pozornost, pohádky před spaním, výlety do lesa i do ZOO. Petr zemřel, když bylo Sofii patnáct. Zůstaly jsme samy. Já s malým důchodem a ona s hlavou plnou snů.

„Sofie, víš přece, že bych ti ráda pomohla víc. Ale já prostě nemám z čeho,“ snažila jsem se jí vysvětlit. „Tvoje tchyně a tchán mají firmu, jsou zvyklí dávat peníze. Já mám důchod a pár úspor na pohřeb.“

„Ale mami! Všichni kolem mě dostávají od rodičů peníze na bydlení, na děti… Jen já musím všechno platit sama! Víš vůbec, jak je to těžké?“ Její hlas se třásl vztekem i zoufalstvím.

Věděla jsem to. Každý měsíc počítám koruny, abych zaplatila nájem a mohla si koupit trochu lepší šunku než tu nejlevnější v akci. Když mi Sofie volá a říká, že potřebuje peníze na školku pro malého Honzíka nebo na opravu auta, cítím se jako nejhorší matka na světě.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byla malá. Jak jsme spolu pekly bábovku a smály se mouce ve vlasech. Jak mi šeptala do ucha: „Mami, já tě nikdy neopustím.“ Teď mám pocit, že mě opustila dávno. Že mezi námi stojí zeď z nevyřčených výčitek a nenaplněných očekávání.

Jednou večer mi volala: „Mami, Honzík má horečku a já musím do práce. Nemohla bys ho pohlídat?“ Samozřejmě jsem souhlasila. Přijela jsem do jejich nového bytu v Modřanech – krásný, prostorný, s velkou kuchyní a dětským pokojem plným hraček. Všude byly stopy peněz – nové spotřebiče, televize větší než moje okno.

Když přišla domů její tchyně paní Novotná – elegantní žena v drahém kabátu – podala mi obálku: „Tady máte něco za hlídání.“ Odmítla jsem ji. „Nejsem chůva na hodinový plat. Jsem babička.“ Paní Novotná se jen usmála: „My jsme zvyklí si za všechno platit.“

Cestou domů v tramvaji jsem brečela. Ne kvůli penězům, ale kvůli tomu pocitu méněcennosti. Sofie mi pak napsala zprávu: „Mami, proč jsi tak hrdá? Mohla sis aspoň něco vzít.“

Začala jsem si všímat, jak se Sofie mění. Je podrážděná, unavená, pořád srovnává mě a své tchány. „Tchán koupil Honzíkovi kolo za pět tisíc,“ říká mi do telefonu. „A ty jsi mu dala ponožky.“

Jednou jsem to nevydržela: „Sofie! Já ti dávám všechno, co mám! Možná to nejsou peníze, ale je to moje láska a čas! Copak to nic neznamená?“

Chvíli bylo ticho. Pak jen suše odpověděla: „To si za lásku nekoupím školku.“

Začala jsem pochybovat o všem. O sobě jako matce. O tom, jestli jsem Sofii vychovala správně. Jestli jsem ji rozmazlila nebo naopak připravila o pocit jistoty. Vždycky jsem chtěla být tou nejlepší mámou – tou, která utře slzy i uvaří polévku z ničeho.

Jednou přišla Sofie ke mně domů. Seděla na gauči a mlčela. Pak najednou začala plakat: „Mami… já už nemůžu. Všichni ode mě něco chtějí. Manžel chce klid, tchyně chce vnouče na víkendy… A já chci jen trochu podpory.“

Objala jsem ji a poprvé po letech jsme spolu plakaly obě. „Sofie,“ šeptala jsem jí do vlasů, „já tě miluju víc než cokoliv na světě. Kdybych mohla dát víc… dala bych ti i vlastní srdce.“

Od té doby se něco změnilo. Sofie už tolik nesrovnává. Občas přijde jen tak na kávu a přinese mi koláč z pekárny. Ale pořád cítím tu trhlinu mezi námi – trhlinu způsobenou penězi a očekáváními.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Je opravdu možné být dobrou matkou bez peněz? Nebo je dnešní svět už tak nastavený, že láska nestačí? Co byste udělali vy na mém místě?