Milovala jsem svého syna, ale dceru jsem odmítala: Bumerang života v české rodině

„Proč jsi zase přišla pozdě? Tomáš už dávno večeří a ty se couráš po venku!“ křičela jsem na Leničku, když zabouchla dveře našeho panelákového bytu v Ostravě. Bylo jí tehdy třináct a já už zase cítila, jak mi stoupá tlak. Tomáš seděl u stolu, tiše jedl a ani se na sestru nepodíval. V tu chvíli jsem si neuvědomovala, že právě tahle slova budou jednou rezonovat v mé hlavě jako ozvěna, která se nikdy neztratí.

Byla jsem mladá, když jsem porodila Tomáše. První dítě, první láska, první všechno. Když přišla Lenka o tři roky později, byla jsem už unavenější, život mě semlel a manžel Petr byl pořád v práci. Tomáš byl klidný, poslušný, vždycky mě objal a řekl, že mě má rád. Lenka byla jiná – divoká, tvrdohlavá, pořád něco zkoumala, ptala se na věci, které jsem nechtěla slyšet. „Proč je Tomáš vždycky lepší? Proč mě nikdy nepochválíš?“ ptala se mě jednou večer, když jsem jí odmítla podepsat poznámku z tělocviku. „Protože Tomáš se snaží! Ty jenom vzdoruješ!“ vyjela jsem na ni a ona se rozplakala.

Roky plynuly a já si zvykla na to, že Tomáš je můj miláček. Když přinesl domů jedničku, pekla jsem mu bábovku. Když Lenka donesla dvojku, řekla jsem jen: „Můžeš líp.“ Nikdy jsem si nepřipustila, že jí tím ubližuju. Vždyť ona byla silná, ne? Nepotřebovala tolik pozornosti jako Tomáš… Aspoň jsem si to myslela.

Jednoho dne přišla Lenka domů s roztrženými džínami a modřinou na ruce. „Co se ti stalo?“ zeptala jsem se bez zájmu. „Nic,“ odsekla a zavřela se v pokoji. Později mi sousedka řekla, že ji viděla brečet na schodech před domem. „Možná bys s ní měla víc mluvit,“ poznamenala. Jenže já měla pocit, že všechno dělám správně – Tomáš byl přece spokojený.

Když Lenka odmaturovala, ani jsem si nevšimla, že odešla z domu bez rozloučení. Tomáš zůstal doma ještě dva roky a já ho vodila na večeře do restaurace U Tří lvů, kde jsme si povídali o jeho snech a plánech. Lenka mi psala jen krátké SMS: „Jsem v Brně. Mám práci.“ Nikdy víc.

Pak přišel ten den – Tomáš mi oznámil, že se stěhuje do Prahy za prací a přítelkyní. Najednou byl byt prázdný a tichý. Petr už dávno odešel za jinou ženou a já zůstala sama. Poprvé v životě jsem měla čas přemýšlet o tom, co jsem udělala špatně.

Jednoho večera jsem seděla u okna s hrnkem čaje a dívala se na prázdné hřiště pod domem. Najednou mi došlo, že Lenka mi chybí. Že jsem ji vlastně nikdy pořádně nepoznala. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy mě prosila o pozornost – když mi chtěla ukázat obrázek ze školy, když mě zvala na svůj první koncert s kapelou… Nikdy jsem nešla.

Rozhodla jsem se jí napsat dopis. Omluvila jsem se za všechno – za slova i za ticho mezi námi. Čekala jsem týdny na odpověď. Když konečně přišla, bylo to jen pár vět: „Mami, děkuju za dopis. Potřebuju čas.“

Uběhly další měsíce. Snažila jsem se jí volat, ale většinou nezvedala telefon. Jednou mi ale napsala: „Přijedu tě navštívit.“ Byla jsem nervózní jako nikdy předtím.

Když Lenka vešla do bytu, byla jiná – dospělá, sebevědomá žena s krátkými vlasy a klidným pohledem. Sedly jsme si ke stolu a mlčely. Pak řekla: „Víš, mami, dlouho jsem si myslela, že za všechno můžu já. Ale dneska už vím, že jsi prostě nebyla připravená mě přijmout takovou, jaká jsem byla.“ Rozplakala jsem se poprvé po letech.

„Leničko… já tě mám ráda,“ zašeptala jsem. Podívala se na mě a usmála se: „Já vím. Ale potřebuju čas.“

Od té doby si píšeme častěji. Není to dokonalé – někdy cítím bolest z toho všeho promarněného času. Ale snažím se být lepší matkou aspoň teď.

Někdy si říkám: Proč jsme tak slepí k těm, kteří nás nejvíc potřebují? Je možné napravit roky přehlížení? Co byste udělali vy na mém místě?