Moje dcera se za mě stydí: Příběh o lásce, pýše a hledání důstojnosti

„Mami, prosím tě, nemůžeš si na tu svatbu koupit něco nového? Tohle vypadá… no, prostě nehodí se to.“ Klářin hlas mi zněl v uších ještě dlouho poté, co odešla z kuchyně. Seděla jsem u stolu, ruce složené v klíně, a dívala se na svůj starý svetr. Byl sice opraný, ale čistý. Vždyť jsem ho nosila i do školy, když jsem ještě učila češtinu na gymnáziu. Tehdy mi ho děti pochválily. Teď je to ale ostuda.

Klára se vdala před dvěma lety za Tomáše. Jeho rodina vlastní stavební firmu v Praze a peníze pro ně nejsou problém. Jeho maminka, paní Novotná, je vždy perfektně upravená, nosí drahé šperky a na rodinných oslavách rozdává dárky, které bych si já nemohla dovolit ani za celý měsíc důchodu. Když jsem byla pozvaná na jejich společnou oslavu výročí svatby, Klára mi mezi řečí naznačila, že bych měla „vypadat trochu lépe“. V tu chvíli mě bodlo u srdce.

„Mami, já vím, že to myslíš dobře… Ale Tomášova rodina je zvyklá na jiný standard. Nechci, aby si o nás mysleli…“ zarazila se a sklopila oči. „Aby si mysleli co?“ zeptala jsem se tiše. „Že jsme chudý příbuzný?“

V tu chvíli jsem měla chuť odejít. Ale místo toho jsem jen seděla a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Vždyť jsem pro Kláru dělala všechno. Sama jsem ji vychovala po smrti jejího otce. Šetřila jsem na její studia, nikdy jsem si nekoupila nic navíc. A teď se za mě stydí.

Doma jsem otevřela skříň a prohlížela si své šaty. Všechny už něco pamatují. Ale kde bych vzala peníze na nové? Důchod mi sotva vystačí na nájem a léky. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme s Klárou žily samy v paneláku na sídlišti v Pardubicích. Byly jsme šťastné i bez peněz – aspoň jsem si to myslela.

Oslava byla velkolepá. Paní Novotná mě přivítala s úsměvem, ale její pohled sklouzl po mém kabátu a rychle se odvrátila. Klára se ke mně moc nehlásila – seděla u stolu s Tomášovou rodinou a smála se jejich vtipům o dovolených v Alpách a nových autech. Já seděla stranou s talířkem bramborového salátu a cítila se menší a menší.

Po oslavě jsme šly s Klárou domů pěšky. Mlčela dlouho, až nakonec řekla: „Mami, promiň… Já jen nechci, aby sis připadala špatně.“

„Ale já si špatně připadám,“ odpověděla jsem tiše. „Ne proto, že nemám peníze. Ale proto, že mám pocit, že už pro tebe nejsem dost dobrá.“

Klára se zastavila a podívala se na mě. „To není pravda… Jen je to všechno tak jiné.“

„Ano,“ řekla jsem. „Ale víš co? Já už jiná nebudu.“

Doma jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, kde se stala chyba. Kde jsme ztratily tu blízkost? Bylo to tehdy, když Klára odešla studovat do Prahy? Nebo když poznala Tomáše? Nebo už dávno předtím?

Další den mi volala sousedka paní Dvořáková: „Marie, slyšela jsem od Kláry, že máš starosti… Pojď na kafe.“ Seděla jsem u ní v kuchyni a vyprávěla jí všechno – o oslavě, o pocitu méněcennosti i o tom, jak mě bolí Klářina slova.

„Víš,“ řekla paní Dvořáková tiše, „moje dcera je taky jiná od té doby, co žije v Praze. Ale pořád je to tvoje dítě. Musíš jí to říct – jak se cítíš.“

Dlouho jsem váhala. Ale nakonec jsem Kláře napsala dopis:

„Milá Klárko,
Vím, že ti nemůžu dát to, co ti dává Tomášova rodina – peníze, dárky ani luxusní dovolené. Ale dala jsem ti všechno, co jsem měla – lásku, čas a víru v tebe. Mrzí mě, že se za mě stydíš. Ale já už jiná být neumím. Doufám, že jednou pochopíš, že důstojnost člověka není v tom, co má na sobě nebo kolik peněz utratí za dárek.“

Dopis jsem nechala ležet na stole několik dní. Nakonec jsem ho poslala.

Klára mi nevolala hned. Až po týdnu přišla domů – bez Tomáše, bez make-upu a drahých šatů.

„Mami,“ řekla a objala mě pevněji než kdy dřív. „Odpusť mi… Já byla hloupá.“

Seděly jsme spolu dlouho v kuchyni a povídaly si o všem možném – o škole, o tátovi i o tom, jaké to bylo žít bez peněz, ale s láskou.

Nevím, jestli se někdy úplně smíříme s tím rozdílem mezi našimi světy. Ale aspoň jsme si řekly pravdu.

Někdy přemýšlím: Co je vlastně důležitější – peníze nebo vztahy? A proč je tak těžké přiznat vlastní slabost i těm nejbližším?