„Moje snacha neumí ani čaj uvařit, a její jídlo je hrůza“: Vyznání jedné české tchyně

„Tomáši, ty jsi zase nejedl?“ vyhrkla jsem, když jsem otevřela dveře a spatřila svého syna stát v předsíni. Byl bledý, pod očima kruhy, a v ruce držel igelitku s prázdnými krabičkami od oběda. „Mami, nemám hlad,“ zamumlal a rychle se vyzul. Ale já poznám, když lže. Jsem jeho matka.

Sedla jsem si naproti němu ke kuchyňskému stolu a položila před něj talíř s horkou polévkou. „Jana zase nestihla uvařit?“ zeptala jsem se opatrně. Tomáš se jen pousmál, ale v očích měl smutek. „Víš, mami, ona se snaží… Ale prostě jí to nejde. Včera spálila i těstoviny.“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem si představovala, že až se Tomáš ožení, bude mít doma teplo, vůni čerstvě upečeného chleba a smích dětí. Místo toho mi chodí domů jako stín sebe sama. Jana je hodná holka, ale domácnost jí nejde. Když jsem jí jednou nabídla, že ji naučím vařit svíčkovou podle našeho rodinného receptu, uraženě odmítla: „Marie, já nejsem tvoje služka.“

Od té doby mezi námi visí ticho. Snažím se nezasahovat, ale když vidím Tomáše takhle zlomeného, srdce mi krvácí. Vzpomínám na dobu, kdy byl malý – jak jsme spolu pekli bábovku a on mi pomáhal míchat těsto. Teď sedí naproti mně dospělý muž a já nevím, jak mu pomoct.

Jednou večer jsem zaslechla jejich hádku přes tenké panelákové zdi. „Jano, proč nemůžeme mít normální večeři? Proč je všechno z polotovaru?“ Tomášův hlas byl zoufalý. Jana mu odsekla: „Kdybys mi pomohl nebo aspoň nebyl pořád u mámy, možná by to šlo!“ Pak práskla dveřmi.

Druhý den ráno mi Jana volala. „Marie, můžeme si promluvit?“ Její hlas zněl unaveně. Pozvala jsem ji na kávu. Seděla naproti mně, ruce nervózně svírala v klíně. „Já vím, že nejsem dobrá hospodyně,“ začala tiše. „Ale mám práci na plný úvazek a večer už prostě nemám sílu stát u plotny.“

Cítila jsem vinu i lítost zároveň. Vždyť já sama jsem byla doma s dětmi a vaření mě bavilo. Ale doba se změnila. Dnes ženy pracují stejně jako muži a domácnost je často na posledním místě. Přesto jsem nedokázala potlačit pocit zklamání.

„Jano,“ řekla jsem opatrně, „chápu tě. Ale Tomáš je zvyklý na teplé jídlo a domov plný vůní. Možná bychom mohly vařit spolu? Aspoň o víkendu?“

Chvíli mlčela a pak přikývla. „Dobře… Ale nesmíš mě kritizovat.“

Začaly jsme tedy vařit společně každou sobotu dopoledne. Nešlo to hned – Jana byla nervózní, často něco rozlila nebo spálila cibulku. Ale časem jsme se začaly smát vlastním nezdarům. Tomáš přišel jednou do kuchyně a překvapeně zvedl obočí: „Vy dvě spolu vaříte?“

„Ano,“ odpověděla jsem s úsměvem. „A dneska bude guláš!“

Postupně se atmosféra doma změnila. Jana se naučila pár základních receptů a Tomáš začal být veselejší. Ale napětí mezi mnou a Janou nikdy úplně nezmizelo. Cítila jsem, že mě stále bere jako vetřelce do jejich vztahu.

Jednoho dne přišla Jana domů pozdě z práce a Tomáš už seděl u stolu s večeří ode mě. Když to viděla, rozplakala se: „Nikdy nebudu dost dobrá! Ani pro tebe, ani pro tvoji mámu!“ Utekla do ložnice.

Tomáš za ní šel a slyšela jsem jejich rozhovor: „Jano, já tě miluju takovou, jaká jsi. Ale chci mít domov – ne jen místo na přespání.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, kde je hranice mezi pomocí a vměšováním se do cizího života. Možná bych měla ustoupit a nechat je najít si vlastní cestu.

Za pár týdnů mi Tomáš oznámil: „Mami, stěhujeme se do menšího bytu blíž k Janině práci.“ Cítila jsem smutek i úlevu zároveň. Možná je to tak správně.

Dnes už za mnou Tomáš nechodí tak často jako dřív. Občas mi zavolá nebo pošle fotku večeře, kterou Jana uvařila – někdy je to spálené, někdy překvapivě dobré.

Sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Udělala jsem pro jejich štěstí dost? Nebo jsem jim bránila najít si vlastní cestu? Co vlastně znamená být matkou v dnešní době? Možná bych měla konečně pustit svého syna z náruče…

A co vy? Myslíte si, že by měla tchyně zasahovat do života mladých? Nebo je lepší nechat je padnout a zvednout se po svém?