Můj syn nebude domácím mužem: Bouřlivé odpoledne u čaje

„Můj syn nebude žádnej domácí muž!“ zasyčela paní Novotná hned mezi dveřmi, sotva jsem jí otevřela. Její hlas byl ostrý jako nůž a v očích jí planul hněv. Petr, můj manžel, stál v kuchyni s naší malou Aničkou v náručí a já jsem cítila, jak se mi stahuje žaludek. Bylo jasné, že tohle nebude obyčejná návštěva u čaje.

„Dobrý den, paní Novotná,“ snažila jsem se zachovat klid. „Pojďte dál.“

Ignorovala mě a místo toho se obrátila přímo na Petra: „Tohle ti připadá normální? Ty doma s dítětem a Aria si chodí do práce? Co tomu řeknou lidi?“

Petr jen mlčky pohladil Aničku po vláskách. Věděla jsem, že ho to bolí. Vždycky byl tichý typ, ale dnes jsem viděla v jeho očích něco nového – vzdor.

Posadili jsme se ke stolu. Snažila jsem se nalít čaj, ale ruce se mi třásly tak, že jsem málem rozlila konvici. Paní Novotná si mě měřila pohledem od hlavy k patě.

„Ario,“ začala ledově, „já vím, že dneska je jiná doba. Ale ženská má být doma s dítětem. Ne aby chlap vařil a pral! To jste ho naučila vy?“

Zhluboka jsem se nadechla. „Paní Novotná, rozhodli jsme se tak společně. Petr chtěl být s Aničkou doma a já mám práci, která mě naplňuje. Funguje nám to.“

„Funguje?“ vyprskla posměšně. „A co až se ti něco stane? Co až Petr zjistí, že ho lidi pomlouvají? Že je pro smích?“

Petr konečně promluvil: „Mami, já nejsem pro smích. Jsem rád s Aničkou doma. A Aria je skvělá máma i když chodí do práce.“

Ticho bylo husté jako mlha nad Vltavou. Slyšela jsem tikání hodin a Anička začala nespokojeně fňukat.

Paní Novotná se rozhlédla po našem bytě – po hračkách na zemi, po květinách na parapetu, po fotkách na lednici. „Za mých časů by tohle nebylo možné,“ řekla tišeji. „Můj muž by mě nikdy nenechal vydělávat víc než on.“

„Ale my nejsme vy,“ odpověděla jsem jemně. „A Petr není váš muž.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc se bojím jejího odsouzení. Jak moc chci, aby nás přijala takové, jací jsme. Ale zároveň jsem cítila hrdost – na Petra, na naši rodinu, na to, že jsme si dokázali najít vlastní cestu.

Paní Novotná vstala a začala přecházet po pokoji. „Lidi ve vsi už si povídají,“ řekla najednou. „Říkají, že Petr je pod pantoflem. Že jsi ho zmanipulovala.“

„To není pravda!“ vykřikla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. „Nikdo nikoho nemanipuluje! Petr je dospělý člověk a rozhodl se sám.“

Petr položil Aničku do postýlky a přišel ke mně. Chytil mě za ruku. „Mami, já tě mám rád. Ale tohle je naše rodina. A my to chceme dělat po svém.“

Paní Novotná se zastavila u okna a dívala se ven na šedé paneláky. „Já jen nechci, aby ses jednou probudil a litoval toho,“ řekla tiše.

„Nebudu litovat,“ odpověděl Petr pevně.

Seděli jsme pak dlouho v tichu. Čaj dávno vystydl a Anička usnula. Paní Novotná nakonec odešla bez rozloučení.

Zůstali jsme s Petrem sami v obýváku. Objala jsem ho a oba jsme měli slzy v očích.

„Udělali jsme správně?“ zeptala jsem se šeptem.

Petr mě pohladil po vlasech: „Já myslím, že jo.“

Ale ještě dlouho do noci jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jak těžké je jít proti proudu – zvlášť když vás vlastní rodina nechápe. Přemýšlela jsem o tom, kolik žen i mužů v Česku asi prožívá něco podobného.

A tak se ptám: Máme právo žít podle sebe i za cenu konfliktu s těmi nejbližšími? Nebo bychom měli ustoupit tradici a očekáváním okolí?