„Myslela jsem, že pomáhám dceři, ale stala jsem se jen její chůvou, kuchařkou a peněženkou“ – Zpověď české matky v důchodu

„Mami, kde jsou ty ponožky, co jsem ti dala vyprat?“ ozvalo se z chodby, zatímco jsem stála u plotny a míchala polévku. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už ani nevím, jestli vařím pro sebe, nebo pro ně. Lenka, moje jediná dcera, se ke mně nastěhovala před dvěma lety po rozvodu. S malou Aničkou v náručí a očima plnýma slz. Tehdy jsem neváhala ani minutu. Samozřejmě, že jim pomůžu. Jsem přece její máma.

Jenže teď, když slyším její hlas z chodby, cítím v sobě zvláštní prázdno. „Na sušáku,“ odpovídám unaveně. Lenka projde kolem mě do koupelny, aniž by si všimla, že mám ruce od těsta a na čele pot. „A bude dneska něco sladkého?“ ptá se Anička, která už si zvykla na to, že babička vždycky něco upeče. Usměju se na ni a pohladím ji po vlasech. „Možná bábovku,“ říkám a v duchu si připomínám, že jsem vlastně ráda, že tu jsou. Nebo ne?

Když Lenka přišla po rozvodu domů, byla zlomená. Její muž ji podvedl s kolegyní z práce a nechal ji samotnou s tříletým dítětem. Všichni v rodině říkali: „Aleno, musíš jí pomoct! Vždyť je to tvoje dcera!“ A já chtěla být tou nejlepší mámou i babičkou. Jenže nikdo mi neřekl, jak těžké bude být neustále k dispozici.

Začalo to nenápadně. „Mami, mohla bys mi pohlídat Aničku? Mám pohovor.“ Jasně. „Mami, nemáš nějaké peníze navíc? Musím zaplatit školku.“ Samozřejmě. „Mami, mohla bys mi vyprat prádlo? Nestíhám.“ Proč ne? Jenže pak už to nebyly prosby, ale samozřejmosti.

Jednou večer jsem seděla u televize a slyšela Lenku telefonovat s kamarádkou: „No jasně, mám to teď super. Máma všechno zařídí, já se můžu soustředit na práci.“ V tu chvíli mě bodlo u srdce. Vždyť já už nejsem Alena – žena, která ráda čte detektivky a chodí na procházky do Stromovky. Jsem jen máma a babička na plný úvazek.

Začala jsem být unavená. Ráno vstávám dřív než všichni ostatní, abych připravila snídani a svačinu do školky. Pak uklízím rozházené hračky a peru nekonečné hromady prádla. Když přijdu do obýváku, sedí tam Lenka s mobilem v ruce a Anička kouká na pohádky. „Mami, můžeš mi udělat kafe?“ ozve se bezmyšlenkovitě.

Jednou jsem se odvážila říct: „Lenko, myslíš, že bys mohla taky někdy uvařit nebo uklidit?“ Podívala se na mě překvapeně: „Ale mami, ty jsi doma celý den! Já chodím do práce.“ V tu chvíli jsem měla chuť křičet: „A já nejsem člověk? Nemám právo na svůj život?“ Ale místo toho jsem jen sklopila oči a šla pověsit prádlo.

Začala jsem si všímat i jiných věcí. Kamarádky mi volaly čím dál méně – prý nemám nikdy čas. Na jógu už nechodím, protože musím hlídat Aničku. Do knihovny jsem nebyla půl roku. Můj život se smrskl na čtyři stěny našeho bytu a nekonečný kolotoč povinností.

Jednoho dne přišla Lenka domů pozdě večer. Byla rozesmátá a voněla parfémem. „Byla jsem s kolegy na víně,“ řekla bez omluvy. Anička už dávno spala – samozřejmě díky mně. „Lenko,“ začala jsem opatrně, „myslíš, že bych si taky mohla někdy vyrazit ven? Třeba s Hankou do divadla?“ Podívala se na mě jako na blázna: „A kdo bude hlídat Aničku? Vždyť jsi babička!“

V tu chvíli mi došlo, že pro ni už nejsem partnerem v domácnosti ani oporou – jsem prostě služba. A co je nejhorší – sama jsem to dovolila.

Začala jsem být podrážděná a smutná zároveň. Když jsem jednou večer seděla v kuchyni a brečela do utěrky, přišla Anička: „Babičko, proč pláčeš?“ Objala mě svýma malýma ručkama a já si uvědomila, že kvůli ní to všechno dělám nejradši na světě. Ale kde je hranice? Kde končí obětavost a začíná vyhoření?

Rozhodla jsem se promluvit si s Lenkou naposledy vážně. Sedly jsme si ke stolu a já jí řekla všechno – jak se cítím neviditelná, unavená a ztracená ve vlastním domově. Nejprve se urazila: „Takže nás tu nechceš?“ Pak začala plakat: „Já nevím, jak to zvládnout sama.“

Objaly jsme se obě dvě a poprvé po dlouhé době jsme spolu opravdu mluvily – o tom, co potřebujeme obě dvě. Dohodly jsme se na pravidlech: každý má svůj čas i povinnosti. Lenka začala vařit aspoň dvakrát týdně a já si konečně vyšla s kamarádkou do divadla.

Ale pořád ve mně zůstává otázka: Jak moc se má matka obětovat pro své dítě? Kde je ta hranice mezi láskou a ztrátou sebe sama?

Možná nejsem jediná máma v Česku, která tohle zažila… Jak jste to měly vy? Myslíte si, že je správné obětovat všechno pro rodinu?