„Nechci být mámou!“ – Přiznání mé dcery, které roztrhalo naši rodinu

„Mami, já jsem těhotná. Ale já nechci být mámou!“ Klářin hlas se mi zaryl do srdce jako nůž. Seděla naproti mně v kuchyni, ruce se jí třásly a oči měla zarudlé od pláče. V tu chvíli se mi zastavil svět. Všechno, co jsem si představovala o její budoucnosti, o naší rodině, se rozpadlo na tisíc kousků.

„Cože?“ vydechla jsem nevěřícně. „Kláro, to nemyslíš vážně…“

„Mami, já to nezvládnu! Já nechci dítě! Já chci žít, chci cestovat, chci studovat! Nechci být jako ty, zavřená doma s dětmi,“ vyhrkla mezi vzlyky.

V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám křičet, nebo ji obejmout. V hlavě mi vířily vzpomínky na vlastní mládí – jak jsem v devatenácti otěhotněla s jejím otcem Petrem a vzdala se svých snů o studiu na DAMU. Vždycky jsem si říkala, že Klára bude mít lepší život než já.

„A kdo je otec?“ zeptala jsem se tiše.

Klára sklopila oči. „Tomáš. Ale on… on o tom neví. A stejně by to nechtěl.“

V tu chvíli vešel do kuchyně Petr. „Co se tady děje?“ zeptal se podezřívavě.

„Klára je těhotná,“ řekla jsem napůl šeptem.

Petr zbledl. „To snad ne… Kláro, jak jsi mohla?“

„Tati, prosím…“ Klára se rozplakala ještě víc.

Následující dny byly peklem. Petr byl vzteklý, mlčel nebo bouchal dveřmi. Já jsem se snažila Kláru uklidnit, ale sama jsem byla na pokraji zhroucení. Moje máma mi volala každý den a ptala se, proč je Klára tak divná. Neměla jsem sílu jí to říct.

Jednou večer jsme seděly s Klárou v jejím pokoji. „Mami, já to dítě nechci. Já prostě nemůžu. Co když půjdu na potrat?“

Zamrazilo mě. Vždycky jsem byla proti potratům – aspoň jsem si to myslela. Ale teď, když šlo o mou dceru, bylo všechno jinak.

„To je tvoje rozhodnutí,“ řekla jsem nakonec tiše. „Ale musíš si být jistá.“

Klára se na mě zoufale podívala: „A co když nikdy nebudu chtít děti? Co když budu špatná dcera?“

Objala jsem ji. „Nejsi špatná dcera. Jenom… život někdy není fér.“

Petr byl neoblomný: „To dítě si necháš! My ti pomůžeme! Potrat je vražda!“ křičel na Kláru i na mě.

Začali jsme se hádat každý den. Klára přestala chodit do školy, bála se jít ven, bála se Tomáše i jeho rodičů. Já jsem byla rozpolcená mezi manželem a dcerou.

Jednoho dne přišla Klára domů pozdě večer. Byla bledá a třásla se.

„Mami… já už to nevydržím. Byla jsem u doktora. Mám termín na potrat za týden.“

Zamrazilo mě. Petr to uslyšel a začal řvát: „To nedovolím! Jsi moje dcera! To dítě je naše krev!“

Klára utekla do svého pokoje a zabouchla dveře.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co je správné. O svých snech, které jsem obětovala pro rodinu. O tom, jak jsem byla často nešťastná a unavená – a jak jsem si přála, aby Klára měla možnost volby.

Ráno jsem za ní zašla do pokoje.

„Kláro,“ začala jsem opatrně, „ať už se rozhodneš jakkoliv, budu při tobě.“

Klára mě objala a poprvé po dlouhé době jsme obě plakaly spolu.

Petr nás našel sedět vedle sebe na posteli.

„Já vás nechápu,“ řekl zlomeně. „Copak vám na tom dítěti nezáleží?“

Klára mu tiše odpověděla: „Tati, já nejsem připravená být mámou. Prosím tě, pochop mě.“

Petr odešel z domu a několik dní s námi nemluvil.

Mezitím jsme s Klárou šly k psycholožce. Pomohla nám promluvit si o strachu, o budoucnosti i o tom, co znamená být matkou v dnešní době.

Den před termínem zákroku přišla Klára za mnou: „Mami, rozhodla jsem se. Jdu na potrat.“

Objala jsem ji a cítila obrovskou bolest i úlevu zároveň.

Po zákroku byla Klára smutná, ale postupně se jí vracela chuť do života. Petr nám odpustil až po několika měsících – možná nikdy úplně nepochopil naše rozhodnutí.

Dnes je Kláře dvacet jedna let a studuje v Brně vysokou školu. Občas si povídáme o tom období a obě víme, že nás změnilo navždy.

Někdy v noci přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem ji víc přesvědčovat? Nebo je největší láska dovolit dítěti volit vlastní cestu?