„Nechoď už za mnou“ – Příběh české rodiny na hraně lásky a manipulace

„Nechoď už za mnou. Jen mi přinášíš problémy.“ Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna, když jsem stála před starým činžákem na Žižkově a dívala se na mámino okno. Bylo zatažené, jako by i světlo mělo zůstat venku. V ruce jsem svírala tašku s jejími oblíbenými rohlíky a kávou, ale nohy mě odmítaly nést dál.

„Mami, co to říkáš? To přece nemyslíš vážně,“ šeptala jsem do telefonu před pár hodinami, když mi to oznámila. Její hlas byl tvrdý, neústupný. „Myslím to naprosto vážně, Hanko. Od té doby, co jsi odešla od Pavla, je všechno jen horší. Lidi si povídají, sousedka mi to říkala. Už nechci, abys sem chodila.“

Stála jsem tam, v dešti, a cítila se jako malá holka, kterou někdo vyhodil z domova. Vždyť jsem pro ni dělala všechno! Po rozvodu jsem jí pomáhala s nákupy, platila jí internet, poslouchala její stížnosti na sousedy i na život. A teď? Teď jsem byla ta špatná.

Když jsem se vrátila domů do svého malého bytu na Vinohradech, sedla jsem si ke stolu a rozbalila rohlíky. Byly ještě teplé, voněly po dětství. Máma mě vždycky učila, že rodina je všechno. Ale co když rodina znamená jen bolest?

Zavolala mi sestra Jana. „Co jsi jí zase udělala?“ vyjela na mě bez pozdravu. „Nic! Jen jsem jí chtěla pomoct,“ bránila jsem se. „Víš, jaká je. Vždycky si najde důvod tě potrestat,“ povzdechla si Jana tišeji. „Ale proč? Proč já?“

Vzpomněla jsem si na dětství v paneláku na Proseku. Táta odešel, když mi bylo deset. Máma se uzavřela do sebe a všechno zlé házela na mě. „Kdybys byla hodnější, táta by tu zůstal,“ říkávala často. Celý život jsem se snažila být lepší – ve škole, v práci, v rodině. Ale nikdy to nestačilo.

Když jsem se rozvedla s Pavlem po deseti letech manželství plného hádek a mlčení, máma to brala jako osobní selhání. „Všichni se rozvádějí, ale ty jsi měla vydržet! Co teď řeknu sousedům?“ Její slova bolela víc než samotný rozvod.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem slyšela slova jako „emocionální vydírání“ a „manipulace“. Nechtěla jsem tomu věřit – vždyť máma mě miluje! Nebo ne?

Jednou večer jsem seděla s Janou u vína. „Víš, že máma nikdy neřekla ‚mám tě ráda‘?“ zeptala se najednou. Přikývla jsem. „Ale vždycky nám koupila něco dobrého nebo nám uvařila oblíbené jídlo,“ dodala jsem tiše.

„To nestačí,“ řekla Jana rozhodně. „Celý život nás drží v šachu pocitem viny.“

Začala jsem si všímat detailů: jak máma vždycky onemocní, když mám něco důležitého v práci; jak mi vyčítá každou návštěvu, která není dost dlouhá; jak mě srovnává s Janou nebo s dcerou sousedky. A já? Já pořád běžím s taškou rohlíků a čekám na uznání.

Jednou jsem přišla neohlášeně – máma otevřela dveře jen na řetízek. „Říkala jsem ti, že nechci návštěvy,“ sykla skrz škvíru. „Ale mami…“ „Nechci tě vidět! Jdi pryč!“

Vyběhla jsem ven a rozplakala se na schodech. Kolem prošel soused pan Novák a jen pokrčil rameny: „To víte, paní Váchová je poslední dobou nějaká divná.“

Začala jsem se ptát sama sebe: Proč pořád bojuju o její lásku? Proč mám pocit, že musím být dokonalá dcera? Kde je hranice mezi pomocí a obětí?

Jednou večer mi Jana napsala: „Měla bys myslet i na sebe.“ Seděla jsem u okna a dívala se na noční Prahu. Poprvé v životě jsem si dovolila představit svět bez mámina souhlasu.

Začala jsem chodit do divadla, poznávat nové lidi, jezdit na výlety sama. Bylo to zvláštní – svobodné i děsivé zároveň.

Máma mi občas volala – někdy jen proto, aby mi oznámila, že jí došel cukr nebo že ji bolí záda. Už jsem neběžela hned. Někdy jsem řekla: „Promiň, dneska nemůžu.“

Cítila jsem vinu i úlevu zároveň.

Jednou mi máma zavolala večer: „Hanko… promiň.“ Bylo to poprvé za třicet let, co tohle slovo použila.

Nevím, jestli se náš vztah někdy opraví úplně. Ale poprvé v životě mám pocit, že žiju svůj vlastní život.

Kolik toho dlužíme svým rodičům? A kdy už máme právo myslet sami na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?