Nevydržím to už dál: Kam s tátou?

„Tati, prosím tě, nemůžeš aspoň na chvíli zůstat sedět? Potřebuju si jen odskočit do koupelny!“ křičím zoufale přes chodbu, zatímco slyším, jak se jeho hůl klopýtavě dotýká parket. Je půl třetí ráno a já už zase nespím. Táta se rozhodl, že musí jít na záchod, ale odmítá si přiznat, že už to sám nezvládne. Jsem unavená, podrážděná a hlavně zoufalá.

Jmenuji se Lucie a jsem nejmladší ze tří sourozenců. Táta nás měl později, ale nikdy jsme to nevnímali jako problém. Byl vždycky silný, pracovitý a přísný. Po mámině smrti před dvěma lety se všechno změnilo. Bratr Petr žije v Brně, sestra Jana v Plzni, a tak péče o tátu zůstala na mně. „Vždyť jsi nejblíž, Lucko,“ říkali oba, když jsme se poprvé bavili o tom, co bude dál. Tehdy jsem souhlasila. Věřila jsem, že to zvládnu.

První měsíce byly těžké, ale dalo se to vydržet. Táta byl smutný, ale ještě soběstačný. Jenže pak přišel pád na schodech a zlomená noha. Od té doby už nic nebylo jako dřív. Musela jsem mu pomáhat s hygienou, vařením i oblékáním. Do práce jsem chodila jen na poloviční úvazek a zbytek času trávila doma. Přátelé se mi začali vyhýbat – prý nemám nikdy čas. Můj přítel Tomáš to po půl roce nevydržel a odešel. „Nejsi už sama sebou,“ řekl mi naposledy.

Jednoho dne jsem seděla v kuchyni s hlavou v dlaních a slyšela tátu volat: „Lucko! Lucko! Kde jsi?“ V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Místo toho jsem vstala a šla mu pomoct na záchod. Když jsem ho podpírala, začal na mě křičet: „Nechci být na obtíž! Proč mě prostě nenecháš být?“ Rozplakala jsem se přímo před ním. „Tati, já už nemůžu…“ zašeptala jsem.

Následující den jsem zavolala Janě. „Jani, já už to nezvládám. Potřebuju pomoct.“ Slyšela jsem jen ticho a pak povzdech: „Lucko, mám dvě malé děti a práci na plný úvazek…“ Petr byl ještě stručnější: „Promiň, s tímhle ti fakt nepomůžu.“ V tu chvíli jsem pochopila, že na to budu sama.

Začala jsem hledat informace o domovech pro seniory. Jenže táta byl vždycky hrdý a odmítal o tom slyšet. „Do žádného ústavu mě nedáš!“ křičel na mě pokaždé, když jsem to jen naznačila. Přesto jsem si domluvila schůzku v jednom zařízení na okraji Prahy. Vedoucí domova byla milá paní Novotná. „Nebojte se, Lucie, nejsou to žádné ústavy jako za socialismu. Máme tu hezké pokoje, společenské akce…“ Slyšela jsem ji jen napůl – v hlavě mi hučelo.

Když jsem se vrátila domů, táta seděl u stolu a díval se z okna. „Byla jsi pryč dlouho,“ řekl tiše. Sedla jsem si naproti němu a poprvé v životě mu řekla pravdu: „Tati, já už to sama nezvládám. Potřebuju pomoc.“ Mlčel dlouho, pak jen zašeptal: „Já vím.“

Následující týdny byly peklo. Každý den jsme vedli stejnou hádku: „Nechci tam! To radši umřu doma!“ Já brečela, on křičel nebo trucoval. Jana mi psala zprávy typu: „Musíš být silná.“ Petr mi poslal peníze na pečovatelku – jednou.

Jednoho rána jsem našla tátu na zemi v koupelně. Upadl a nemohl vstát. Volala jsem záchranku a brečela do telefonu: „Prosím vás, já už fakt nemůžu…“ V nemocnici mi lékařka řekla: „Vašemu otci by prospělo odborné zařízení.“ Když jsem to tátovi oznámila, otočil se ke mně zády.

Zařídila jsem mu místo v domově seniorů v Modřanech. První den byl hrozný – seděl tam mezi cizími lidmi a díval se do prázdna. Já odjela domů a poprvé po roce spala osm hodin v kuse.

Teď je to měsíc od chvíle, kdy táta odešel z našeho bytu. Každý den mám výčitky svědomí – udělala jsem správnou věc? Nebo jsem ho zradila? Jana i Petr mi říkají, že jsem udělala maximum. Ale já si nejsem jistá.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je lepší obětovat vlastní život pro rodiče? Nebo máme právo myslet i na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?