Nezvaní hosté: Poslední kapka v mém domě

„Zase?“ vydechla jsem, když se ozval zvonek u dveří. Byla sobota odpoledne, venku pršelo a já jsem konečně měla chvíli pro sebe. V ruce jsem držela hrnek s kávou, na stole rozečtenou knihu. Ale místo klidu mě čekal další neohlášený vpád do mého soukromí.

„Ahoj, Jitko! My jsme si říkali, že když je tak ošklivo, tak tě přijdeme navštívit,“ zazubila se na mě sousedka Alena, za ní její manžel Petr a dvě děti s blatistými botami. Všichni už stáli v předsíni, než jsem vůbec stihla něco říct.

„No jasně… pojďte dál,“ zamumlala jsem a v duchu počítala do deseti. Už po několikáté tento měsíc. Alena byla milá, ale nikdy ji nenapadlo zavolat předem. A nebyla jediná. Minulý týden se tu zjevila teta Jana s koláčem a dlouhým seznamem stížností na svého muže. Předtím kamarádka Zuzana, která si potřebovala „jen na chvilku“ odpočinout od dětí – nakonec tu byla tři hodiny.

Když Alena s rodinou odešla, zůstala po nich hromada drobků, špinavá podlaha a pocit, že můj byt už není můj. Sedla jsem si na pohovku a rozplakala se. Proč mám pocit viny, když chci být sama? Proč mám strach říct „ne“?

Večer jsem volala mamince. „Mami, proč ke mně všichni pořád chodí bez ohlášení? Já už to nezvládám.“

Maminka se zasmála: „To je tím, že jsi vždycky byla taková hodná holka. Lidi si zvyknou.“

„Ale já už nechci být ta hodná holka!“ vykřikla jsem do telefonu a sama sebe tím překvapila.

Další den ráno jsem šla do práce s kruhy pod očima. V kanceláři mě kolegyně Martina pozdravila: „Jitko, ty vypadáš unaveně.“

„To víš, návštěvy,“ povzdechla jsem si.

Martina se zasmála: „Já bych je prostě nevpustila. Nebo bych dělala, že nejsem doma.“

Ta myšlenka mě zaujala. Co kdybych to opravdu udělala? Co kdybych si konečně stanovila hranice?

Celý týden jsem přemýšlela nad plánem. V pátek večer jsem si sedla ke stolu a napsala krátkou zprávu: „Milí přátelé a rodino, moc vás mám ráda, ale prosím vás, abyste mi před návštěvou dali vědět. Potřebuji svůj čas na odpočinek a práci. Děkuji za pochopení.“

Dlouho jsem váhala, jestli ji mám poslat. Co když se urazí? Co když mě budou považovat za nevděčnou? Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle, kdy jsem toužila po tichu a místo toho musela vařit kávu a uklízet po druhých.

Zprávu jsem rozeslala večer. Srdce mi bušilo až v krku.

První odpověděla Zuzana: „Jasně, Jitko! Chápu tě. Taky to někdy potřebuju.“

Pak ticho. Dva dny nikdo nic. Pak přišla zpráva od tety Jany: „To mě mrzí, myslela jsem, že jsi ráda za společnost.“

A nakonec Alena: „Promiň, jestli jsme tě obtěžovali. Už se to nestane.“

Bylo mi úzko. Měla jsem pocit viny i úlevy zároveň.

V neděli odpoledne někdo zazvonil. Podívala jsem se kukátkem – Alena s dětmi. Neotevřela jsem. Srdce mi bušilo jako splašené, ale zůstala jsem stát za dveřmi a čekala, až odejdou.

Večer mi přišla zpráva: „Byli jsme u tebe, ale asi jsi nebyla doma.“

Odpověděla jsem: „Potřebovala jsem být sama. Děkuji za pochopení.“

Týden byl tichý. Nikdo nezvonil, nikdo nevolal. Bylo to zvláštní – najednou tolik volného času! Uklidila jsem byt, přečetla knihu, dokonce jsem začala malovat.

Ale pak přišla samota. Najednou mi chyběl smích dětí v předsíni, tetin hlasitý smích i Zuzaniny historky z práce.

Jednoho večera jsem seděla u okna a dívala se na prázdnou ulici. Přemýšlela jsem: Kde je ta hranice mezi ochranou vlastního prostoru a ochotou sdílet život s ostatními? Neztratila jsem tím něco důležitého?

Za pár dní mi zavolala maminka: „Jitko, nechceš přijít na oběd? Jen my dvě.“

Souhlasila jsem a poprvé za dlouhou dobu se těšila na společnost.

Když jsme seděly u stolu a jedly svíčkovou, maminka se na mě usmála: „Víš, každý potřebuje svůj klid i společnost. Je to o rovnováze.“

Přikývla jsem a cítila vděčnost i smutek zároveň.

Doma jsem si sedla do křesla a přemýšlela: Udělala jsem dobře? Nebo jsem přišla o něco cenného? Jak byste to řešili vy? Je lepší chránit svůj klid za každou cenu – nebo někdy ustoupit kvůli vztahům?