Osm let péče o tchána mé snachy: Nikdo mi nikdy nepoděkoval

„Miluše, zase jsi zapomněla dát tátovi prášky!“ ozvalo se z kuchyně hlasitěji, než bych si přála. Srdce mi poskočilo a v očích mě pálily slzy. Byla to moje snacha Jana, která mi už poněkolikáté připomínala, co všechno dělám špatně. Přitom jsem právě utírala panu Karlovi, jejímu otci, ústa od polévky, kterou sotva polykal. Osm let jsem se o něj starala – o člověka, kterého jsem předtím znala jen z několika rodinných oslav. Osm let jsem mu měnila pleny, krmila ho, četla mu noviny a poslouchala jeho tiché stesky po starých časech. Osm let jsem byla jeho jedinou společností.

Když mi tehdy Jana zavolala, že její tatínek už nemůže být sám doma a že domov důchodců je plný, souhlasila jsem bez váhání. Můj muž Petr už byl pár let po smrti a děti žily daleko. Byla jsem sama a říkala si, že aspoň nebudu mít prázdný dům. Netušila jsem ale, jak moc se mi život obrátí naruby.

První měsíce byly těžké. Pan Karel byl zvyklý na svůj režim a já na svůj. Každý den začínal stejnou větou: „Miluško, kde mám noviny?“ A já běžela do trafiky, i když pršelo nebo sněžilo. Často jsem si říkala, proč to vlastně dělám. Vždyť není můj příbuzný. Ale když jsem viděla jeho oči, ve kterých byla vděčnost i stud zároveň, nemohla jsem jinak.

Jana s mým synem Tomášem přijížděli jednou za měsíc. Vždycky přivezli nějaké ovoce nebo zákusek a rychle spěchali zpět do Prahy. „Mami, jsi úžasná, že to zvládáš,“ řekl mi Tomáš jednou mezi dveřmi. Ale nikdy nezůstal déle než hodinu. Nikdy mi nenabídl pomoc.

Jednou v noci měl pan Karel záchvat. Volala jsem záchranku a celou noc seděla v nemocnici na chodbě. Když ho pustili domů, byl ještě slabší než předtím. Od té doby už skoro nemluvil. Jen se na mě díval těma svýma smutnýma očima a občas mi stiskl ruku.

Začala jsem být unavená. Bolí mě záda, ruce mám rozpraskané od častého mytí a někdy zapomínám i na vlastní léky. Přesto jsem nikdy neslyšela slovo dík. Ani od Jany, ani od Tomáše. Jen sousedka paní Novotná mi občas donesla buchtu a řekla: „Miluško, jste anděl.“

Jednoho dne přišla Jana s Tomášem nečekaně brzy ráno. „Musíme si promluvit,“ začala Jana bez pozdravu. „Tátovi je hůř a my jsme se rozhodli dát ho do LDN.“ Podlomila se mi kolena. „A co já?“ vyhrkla jsem. „Co bude se mnou?“ Tomáš jen pokrčil rameny: „Mami, vždyť jsi to dělala dobrovolně.“

Když pana Karla odvezli, zůstala jsem v prázdném bytě. Najednou bylo ticho ohlušující. Chodila jsem po místnostech a hledala smysl toho všeho. Osm let mého života zmizelo jako pára nad hrncem.

Začaly mě navštěvovat pochybnosti. Udělala jsem dobře? Měla jsem být tvrdší a myslet víc na sebe? Proč je v naší společnosti péče o druhé tak málo ceněná? Proč se všichni tváří, že je to samozřejmost?

Jednou večer zazvonil zvonek. Stála tam paní Novotná s hrncem polévky. „Miluško, vím, že je vám teď smutno,“ řekla tiše a objala mě. Rozplakala jsem se jí na rameni.

Dnes už je pan Karel po smrti. Jana s Tomášem mi poslali parte poštou bez jediného slova navíc. Nikdo mi nikdy nepoděkoval za těch osm let života, které jsem obětovala cizímu člověku.

Někdy si říkám: Má vůbec smysl být dobrým člověkem? Nebo je lepší myslet jen na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?