Otec na hraně: Příběh jednoho rozhodnutí, které změnilo vše

„Tati, už zase volají ze školky, že si pro Aničku nikdo nepřišel!“ ozvalo se z telefonu, když jsem stál v přeplněné tramvaji číslo 9, někde mezi Národní třídou a Andělem. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi srdce zastavilo. Bylo úterý, půl páté odpoledne, a já měl za sebou další den v práci, kde mi šéfka opět připomněla, že mám být flexibilnější. Jenže jak mám být flexibilní, když jsem na všechno sám?

Jmenuji se Petr Novotný a před třemi lety mi zemřela žena na rakovinu. Zůstali jsme s dětmi sami – nejstarší Honza má patnáct, dvojčata Klára a Tomáš jedenáct a nejmladší Anička teprve pět. Každý den je boj – ráno připravit snídani, vypravit děti do školy a školky, stihnout práci v bance a pak zase všechno obráceně. Všechno jsem dělal pro ně. Ale ten den jsem to nezvládl.

„Honzo, můžeš dneska vyzvednout Aničku? Já to nestihnu,“ volal jsem synovi, když jsem vystoupil z tramvaje a běžel k metru. „Tati, mám trénink! Ale dobře, vezmu ji domů.“ Věděl jsem, že Honza je zodpovědný kluk. Vždycky byl. Jenže tentokrát to bylo jiné.

Když jsem dorazil domů, čekala mě scéna jako z noční můry. Anička seděla na gauči a plakala. Klára s Tomášem se hádali o ovladač od televize a Honza seděl v kuchyni s hlavou v dlaních. „Co se stalo?“ zeptal jsem se opatrně. „Anička spadla ze schodů,“ řekla Klára tiše. „Honza byl venku s kamarády a nechal nás tu samotné.“

V tu chvíli mi došlo, že jsem udělal chybu. Honza měl být doma, ale místo toho odešel na chvíli ven. Anička si rozbila koleno a byla vyděšená. Zavolal jsem sanitku – naštěstí to nebylo nic vážného, ale sousedka, která slyšela křik, zavolala policii.

Začalo peklo. Sociální pracovnice mi kladla otázky: „Pane Novotný, víte, že jste porušil zákon? Nechat patnáctiletého syna hlídat tři mladší sourozence je nezodpovědné.“ Snažil jsem se vysvětlit situaci: „Nemám nikoho jiného. Nemůžu přijít o práci. Honza je rozumný kluk.“ Ale úředníci byli neoblomní.

Začalo vyšetřování. Děti byly vystrašené, já zoufalý. Večer jsme seděli u stolu a Honza se rozplakal: „Tati, je to moje vina?“ Objímal jsem ho a říkal: „Ne, Honzíku, to není tvoje vina. To já jsem měl najít jiné řešení.“

Moje matka mi vyčetla: „Petře, měl jsi mě zavolat! Já bych přijela.“ Jenže ona bydlí v Brně a já v Praze – není to tak jednoduché. Bratr mi napsal zprávu: „Měl bys požádat o pomoc dřív, než bude pozdě.“ Ale jak mám pořád někoho žádat o pomoc? Cítím se jako břemeno.

Ve škole si děti začaly šeptat: „To jsou ty Novotnýho děti, co je táta nechává samotné.“ Klára přišla domů uplakaná: „Tati, proč si o nás všichni myslí, že jsme divní?“ Neměl jsem odpověď.

Přišlo předvolání k soudu. Seděl jsem v lavici vedle svého právníka a poslouchal obžalobu: „Obžalovaný ohrozil výchovu svých dětí tím, že je ponechal bez odpovídajícího dozoru.“ Cítil jsem se jako nejhorší otec na světě.

Soudkyně byla přísná: „Pane Novotný, rozumím vaší situaci. Ale zákon platí pro všechny stejně.“ Právník argumentoval: „Můj klient je obětí systému – nemá žádnou podporu od státu ani rodiny.“

Po týdnech nejistoty přišel rozsudek: podmínka na jeden rok a povinnost navštěvovat kurzy rodičovských dovedností. Děti mi zůstaly, ale sociálka nás bude pravidelně kontrolovat.

Doma bylo ticho. Honza se mi vyhýbal pohledem. Klára se ptala: „Tati, už nás nikdy nenecháš samotné?“ Přísahal jsem si, že udělám všechno pro to, aby už nikdy nemusely zažít takový strach.

Ale v noci nemůžu spát. Přemýšlím: Kde je ta hranice mezi lidskou chybou a skutečným selháním? Co byste udělali vy na mém místě? Je možné být dokonalým rodičem v nedokonalém světě?