Otec v domově důchodců: Rozhodnutí, které mi zlomilo rodinu

„Tohle mi nikdy neodpustíš, že?“ slyšela jsem matčin hlas, když jsem zavírala dveře bytu. Její oči byly plné slz a výčitky. Otec seděl na pohovce, pohled upřený do prázdna, ruce složené v klíně. „Jano, vždyť on tam nechce,“ šeptala mi sestra Lenka, když jsme spolu stáli v předsíni. „Vždyť je to tvůj táta.“

Bylo mi zle. Všechno ve mně křičelo, že dělám správnou věc – že otec potřebuje odbornou péči, kterou mu doma už nemůžeme dát. Ale zároveň jsem cítila, jak se mi pod nohama bortí půda. Nikdy jsem si nemyslela, že jedno rozhodnutí dokáže rozdělit naši rodinu na dvě nesmiřitelné části.

Otec byl vždycky silný chlap. Pracoval celý život jako strojvedoucí na dráze, ruce měl mozolnaté a hlas pevný. Ale poslední roky se všechno změnilo. Po mrtvici už skoro nemluvil, často zapomínal, kde je, a někdy mě ani nepoznal. Maminka se o něj starala, jak jen mohla, ale bylo jí už přes sedmdesát a sama měla potíže s klouby. Každý den byl boj – koupání, převlékání, krmení. Viděla jsem, jak ji to ničí.

Jednou v noci jsem ji našla v kuchyni, jak tiše pláče nad hrnkem čaje. „Já už nemůžu, Jani,“ řekla mi tehdy. „Já už prostě nemůžu.“

Začala jsem hledat možnosti. Domácí péče byla drahá a navíc jsme nenašli nikoho spolehlivého. Když jsem poprvé navštívila domov důchodců v našem městě, byla jsem překvapená – čisté pokoje, milý personál, společenské aktivity. Ředitelka paní Novotná mě provedla a vysvětlila mi všechno do detailu. „Vašemu tatínkovi tu bude dobře,“ ujišťovala mě.

Když jsem to oznámila rodině u nedělního oběda, nastalo ticho. Matka zbledla a Lenka se rozplakala. „Tohle bys tátovi nikdy neudělala, kdybys ho opravdu milovala,“ vyčetla mi sestra. Bratr Petr jen mlčel a díval se do talíře.

Přesto jsem trvala na svém. Domluvila jsem termín a jednoho chladného březnového rána jsme otce oblékli a naložili do auta. Celou cestu mlčel. Když jsme dorazili před domov, podíval se na mě a poprvé po dlouhé době řekl: „Jano… proč?“

Zlomilo mě to.

První týdny byly těžké pro všechny. Matka odmítala se mnou mluvit, Lenka mi posílala vyčítavé zprávy: „Táta je tam sám! Chřadne! Jak jsi mohla?“ Petr se mnou přestal jezdit na chalupu. Jen já jsem pravidelně docházela za otcem – nosila mu jeho oblíbené koláče a četla mu noviny.

Jednou jsem přišla a našla ho sedět u okna s panem Holubem, bývalým učitelem češtiny. Povídali si o starých časech na dráze a já poprvé zahlédla v otcově očích jiskru radosti. „Tady je to docela fajn,“ řekl mi tiše.

Ale doma to bylo horší a horší. Matka mi jednou při návštěvě vmetla do tváře: „Zbavila ses ho jako starého nábytku! Já bych to nikdy neudělala.“ Lenka přestala brát telefony a Petr mi napsal dlouhý e-mail plný výčitek o tom, jak jsem rodinu zradila.

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Každý večer jsem si přehrávala všechny rozhovory s otcem v hlavě – jestli jsem něco nepřehlédla, jestli jsem nemohla udělat víc. V práci jsem byla roztržitá, kolegyně Eva si všimla mého smutku: „Jani, musíš myslet i na sebe,“ říkala mi.

Jednou večer mi volali z domova – otec upadl a musel do nemocnice. Strávila jsem s ním celou noc na pohotovosti. Držel mě za ruku a šeptal: „Děkuju… že jsi tu.“

Ale rodina mi to neodpustila. Na Vánoce mě matka nepozvala ke stolu, Lenka poslala jen pohlednici bez podpisu. Petr mi napsal: „Možná jednou pochopíš, co jsi nám vzala.“

Sedím teď u okna ve svém bytě a dívám se na prázdnou ulici. Vím, že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla – pro otce i pro maminku. Ale někdy mám pocit, že jsem přišla o všechno.

Bylo správné dát přednost otcově pohodlí před rodinným soužitím? Je možné být dobrou dcerou i za cenu rozbité rodiny? Co byste udělali vy na mém místě?