Přestěhovala jsem tátu do domova důchodců – rodina mě odsoudila. Jsem opravdu špatná dcera?

„Ty jsi ho tam opravdu dala? Vždyť je to tvůj otec!“ křičela na mě sestra Jana, když jsem jí oznámila, že jsem tátu přestěhovala do domova důchodců v našem městě. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Všechno ve mně křičelo, že jsem udělala správnou věc, ale její slova mě bodala jako nůž.

Tátovi je osmdesát dva. Po mrtvici už skoro nemluví, sotva chodí a potřebuje neustálou péči. Doma jsem se o něj starala sama, protože Jana má dvě malé děti a bratr Petr bydlí v Brně. Každý den jsem vstávala ve čtyři ráno, abych mu připravila snídani, pomohla mu na toaletu, převlékla ho a pak spěchala do práce. Večer jsem se vracela vyčerpaná, ale čekalo mě další kolečko – večeře, léky, hygiena. Někdy jsem si ani nevšimla, že brečím.

Jednou v noci jsem se probudila a slyšela tátu volat. Spadl z postele a nemohl vstát. Když jsem ho zvedala, podlomily se mi nohy únavou a oba jsme skončili na zemi. Tehdy jsem si uvědomila, že už to dál nezvládnu. Že moje láska nestačí na to, aby mu zajistila bezpečí a důstojnost.

Když jsem to řekla Janě, začala na mě křičet: „To bys nikdy neměla udělat! Máš srdce z kamene! Kdyby máma žila, nikdy by tě nenechala!“ Petr mi po telefonu řekl jen: „To je tvoje rozhodnutí. Ale já bych to neudělal.“

V domově důchodců v Břevnově byl táta první dny zmatený. Seděl u okna a díval se ven, skoro nemluvil. Sestřičky byly milé, ale já měla pocit, že jsem ho zradila. Každý den jsem za ním chodila po práci, nosila mu jeho oblíbené koláče a četla mu noviny. Ale on se na mě díval těma smutnýma očima a já nevěděla, jestli mi někdy odpustí.

Jednou přišla na návštěvu i Jana. Seděla naproti mně a ani se na mě nepodívala. „Myslíš si, že je tady šťastný?“ zeptala se tiše. „Myslím si, že je tady v bezpečí,“ odpověděla jsem jí. „A co tvoje svědomí?“

V noci nemůžu spát. Přemýšlím o tom, jestli jsem opravdu špatná dcera. Vždyť jsem tátu milovala víc než cokoliv na světě. Ale poslední měsíce jsem byla jen stínem sebe sama – podrážděná, unavená, bez radosti ze života. Když jsem byla s tátou doma, měla jsem pocit, že umírám spolu s ním.

Jednou večer mi sestřička v domově řekla: „Nebijte se tím tolik. Děláte pro něj víc než většina lidí.“ Ale moje rodina to nevidí. Pro ně jsem ta, která tátu opustila.

Petr mi už měsíc nezavolal. Jana mi posílá jen krátké zprávy o dětech – o tátovi se nebavíme vůbec. Cítím se sama jako nikdy předtím.

Jednoho dne přišla do domova paní Novotná, která tam má maminku už třetím rokem. Sedly jsme si spolu na lavičku před budovou a ona mi řekla: „Moje děti mi taky vyčítaly, že jsem mámu dala sem. Ale víte co? Tady má všechno – péči, společnost, bezpečí. Doma bych jí to nikdy nedala.“

Začala jsem si všímat drobností – táta se usmívá na sestřičky, někdy si poslechne rádio nebo si nechá přečíst dopis od starého kamaráda. Už tolik nepláče.

Ale moje rodina mi stále neodpustila. O Vánocích jsme poprvé neseděli všichni u jednoho stolu. Táta byl v domově a já s ním – Jana slavila s dětmi u nich doma a Petr zůstal v Brně.

Někdy mám pocit, že jsem přišla o všechno – o rodinu i o sebevědomí. Ale když vidím tátu spokojeného a v bezpečí, říkám si: Udělala bych to znovu?

Možná nejsem špatná dcera. Možná jen žiju ve světě, kde je láska někdy těžší než vina.

Co byste udělali vy? Je lepší obětovat všechno pro rodinu – nebo někdy musíme myslet i na sebe?