Přijala jsem ji za svou – a přesto mi zlomila srdce

„Kde je těch pět tisíc?“ ozval se Petr z ložnice, jeho hlas byl napjatý jako struna. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly nad hrnkem kávy. Věděla jsem, že tohle není obyčejné pondělní ráno. Věděla jsem, že dnes se něco zlomí.

„Jano!“ zavolal Petr znovu, tentokrát už ostřeji. Jana seděla shrbená u stolu, oči upřené do mobilu. Bylo jí sedmnáct, ale v tu chvíli vypadala jako malé dítě přistižené při lži. „Nevíš o tom něco?“ zeptala jsem se tiše, snažila se, aby můj hlas nezradil strach a bolest, které mě svíraly.

Jana mlčela. Vzduch v kuchyni houstl. Petr přišel blíž a položil mi ruku na rameno. „Tohle už není náhoda. Už podruhé za měsíc mizí peníze.“

Vzpomněla jsem si na den, kdy jsme Janu přivezli domů z dětského domova v Mostě. Byla tichá, uzavřená, ale v očích měla hlad po lásce. Slibovala jsem si, že jí nikdy nedovolím cítit se zbytečná nebo nechtěná. Že jí budu mámou, i když jsme si nebyly podobné ani pohledem, ani povahou.

„Já… já nevím,“ zamumlala Jana a sevřela ruce v pěst. V tu chvíli jsem věděla, že lže. Poznala jsem to podle toho, jak se jí stáhly koutky úst a jak se vyhýbala pohledu.

„Jano, prosím tě,“ řekla jsem tiše a posadila se naproti ní. „Jestli jsi něco potřebovala, mohla jsi nám to říct. Nemusíš…“

„Nech mě být!“ vybuchla najednou a prudce vstala od stolu. „Vy nikdy nepochopíte, jaký to je! Nikdy jste nebyli sami!“

Petr si povzdechl a odešel do práce. Zůstaly jsme s Janou samy v tichu, které bylo těžší než slova.

Ten den jsem poprvé pochopila, jak hluboké jsou rány, které si Jana nese. A jak málo stačí k tomu, aby se všechno rozpadlo.

Odpoledne jsem našla v jejím pokoji prázdný obal od mobilu a účtenku z bazaru. Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že prodala svůj starý mobil a peníze si nechala. Ale proč brala další? Co jí chybělo?

Večer jsme seděli u stolu – já, Petr a Jana – a mlčky jedli večeři. Najednou Jana položila vidličku a podívala se na mě s očima plnýma slz.

„Já… já už to nevydržím,“ zašeptala. „Chtěla jsem jenom trochu peněz na nový oblečení do školy. Holky se mi smály… že mám všechno ze sekáče.“

Zamrazilo mě. Vzpomněla jsem si na vlastní dětství v paneláku na Jižním Městě, na posměšky spolužaček kvůli starým botám po sestře.

„Proč jsi nám to neřekla?“ zeptala jsem se zlomeně.

„Protože nejsem vaše! Nikdy nebudu! Pořád jenom slyším: ,To je ta holka z děcáku.‘ Nikdo mě nechce doopravdy…“

V tu chvíli mi došlo, že Jana nebojuje jen s námi – ale hlavně sama se sebou. S pocitem, že nikam nepatří.

Petr byl naštvaný. „Tohle není omluva pro krádež! My ti chceme pomoct, ale musíš nám věřit!“

Jana vstala a zabouchla za sebou dveře pokoje tak silně, až se otřásly skleničky ve vitríně.

Noc byla dlouhá. Seděla jsem v kuchyni a přemýšlela: kde jsme udělali chybu? Byla jsem moc přísná? Nebo moc měkká? Měla jsem ji víc obejmout? Nebo víc tlačit?

Druhý den ráno Jana zmizela. Na stole nechala lístek: „Omlouvám se. Neumím být vaše dcera.“

Hledali jsme ji všude – volali kamarádům, objížděli parky i nádraží. Policie nás uklidňovala, že většina dětí se vrátí sama. Ale já nemohla spát ani jíst.

Po dvou dnech zazvonil telefon. Jana byla u své kamarádky Lucie na sídlišti v Litvínově. Když jsme pro ni přijeli, byla bledá a unavená.

V autě mlčela. Doma si sedla ke stolu a rozplakala se.

„Já nevím, jak být normální holka,“ vzlykala. „Všichni mají mámu a tátu… já mám pořád pocit, že vás jenom obtěžuju.“

Objala jsem ji tak pevně, jak jen to šlo.

„Jano,“ řekla jsem tiše, „rodina není o krvi. Je o tom, že spolu vydržíme i tyhle chvíle.“

Petr si sedl vedle nás a poprvé ji pohladil po vlasech.

Bylo to těžké období. Důvěra byla nalomená a trvalo týdny, než jsme si zase začali věřit aspoň trochu. Jana chodila k psycholožce, já s Petrem jsme navštěvovali skupinu pro pěstouny.

Někdy mám pocit, že bojujeme s větrnými mlýny – s předsudky okolí i vlastními pochybnostmi. Ale když dnes vidím Janu smát se s naším synem Tomášem u televize nebo když mi poprvé řekla „mami“, vím, že to stálo za to.

Někdy si ale stále kladu otázku: Je možné překonat minulost? Může být rodina skutečně rodinou i bez společné krve? Co myslíte vy?