Proč mě vlastní dcera odsuzuje za to, co jí nemohu dát?

„Mami, proč mi nikdy nemůžeš pomoct tak jako rodiče od Petra?“ Zuzana stála ve dveřích mého malého bytu v paneláku na Jižním Městě, ruce v bok, oči plné výčitek. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků. Byla jsem zrovna uprostřed skládání prádla, když její slova padla do ticha jako kámen do studny.

„Zuzanko, víš přece, že mám jen ten důchod…“ začala jsem tiše, ale ona mě nenechala domluvit.

„To je pořád dokola! Petrův táta jim koupil auto, jeho máma platí malému angličtinu a ty… ty mi dáš maximálně kilo na nákup! Víš vůbec, jak trapně se cítím?“

Sklopila jsem oči. V hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsem se snažila dát jí všechno – lásku, čas, podporu. Ale peníze? Ty jsem nikdy neměla. Když mi před pěti lety zemřel manžel František, zůstala jsem sama s malým důchodem a starostí o starý byt. Zuzana už tehdy byla vdaná za Petra, syna úspěšného podnikatele z Prahy 6. Od té doby jako by mezi námi vyrostla neviditelná zeď.

„Zuzko, já bych ti ráda pomohla víc, ale…“

„Ale co? Vždyť jsi celý život jen šetřila a teď nemáš nic! K čemu to bylo?“ Její hlas se zlomil a já v něm slyšela bolest i vztek.

Chtěla jsem ji obejmout, ale ona couvla. „Víš co? Nech to být.“ Otočila se na podpatku a práskla dveřmi.

Sedla jsem si na pohovku a rozplakala se. Slzy mi stékaly po tvářích a já si připadala menší než kdy dřív. Vždyť jsem pro ni dělala všechno – šila jí šaty na maturitní ples, chodila s ní k lékaři, když byla nemocná, držela ji za ruku při rozchodu s prvním klukem. A teď? Teď jsem pro ni jen chudá matka, která jí nemůže dát to, co jí dávají druzí.

Druhý den ráno jsem šla na poštu pro důchod. Ve frontě stála paní Novotná z vedlejšího vchodu. „Tak co, Marie, jak se má Zuzanka?“ zeptala se s úsměvem.

„Má se dobře…“ zalhala jsem. Nechtěla jsem přiznat pravdu – že mě vlastní dcera odsuzuje za něco, co nemohu změnit.

Cestou domů jsem přemýšlela o tom, kde se stala chyba. Vzpomněla jsem si na dětství Zuzany – jak jsme spolu chodily do parku na Letné, jak jsme si hrály s panenkami a smály se u pohádek. Tehdy nám stačilo málo. Stačilo být spolu.

Ale pak přišla puberta a s ní i první neshody. Zuzana chtěla značkové oblečení jako její spolužačky. Já jí mohla koupit maximálně svetr z tržnice. „Mami, proč nemůžeme mít to samé jako ostatní?“ ptala se tehdy. A já jí neuměla odpovědět jinak než: „Protože na to nemáme.“

Když si vzala Petra, doufala jsem, že bude šťastná. Ale místo toho začala srovnávat – jejich rodina měla peníze, my ne. Každé Vánoce jsem cítila tu propast víc a víc. Oni dávali vnoučkovi drahé dárky – já mu mohla uháčkovat jen čepici.

Jednou večer mi zavolala sousedka paní Dvořáková: „Marie, slyšela jsem Zuzanu na chodbě. Byla nějaká rozrušená…“

„Ano,“ povzdechla jsem si. „Má pocit, že jí nedávám dost.“

„To je dneska těžké,“ řekla paní Dvořáková soucitně. „Děti už nevidí tu lásku za tím vším.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, jestli jsem někde selhala jako matka. Možná jsem měla být přísnější? Nebo naopak víc rozmazlovat? Ale jak, když nebylo z čeho?

Další týden přišla Zuzana znovu. Tentokrát byla klidnější.

„Mami… promiň za minule,“ řekla tiše.

„To nic,“ odpověděla jsem a pohladila ji po vlasech.

Sedly jsme si ke stolu a povídaly si o všem možném – o škole malého Filípka, o Petrově práci i o tom, jak je těžké vyjít s penězi.

„Víš,“ řekla najednou Zuzana, „já ti to asi závidím…“

„Co myslíš?“ nechápala jsem.

„To tvoje klidné svědomí. Ty jsi vždycky věděla, co je správné. Já mám pocit, že pořád musím někomu něco dokazovat.“

Podívala jsem se na ni a poprvé po dlouhé době viděla v jejích očích malou holčičku, kterou jsem kdysi držela v náručí.

„Zuzanko,“ řekla jsem tiše, „peníze jsou jen prostředek. Lásku si za ně nekoupíš.“

Objaly jsme se a obě plakaly – každá ze svého důvodu.

Ale stejně ve mně zůstává otázka: Proč nás peníze dokážou tak rozdělit? Je možné najít cestu zpátky k sobě i přes všechny ty rozdíly?