Proč teď?

„Mami, prosím tě, můžeš dneska zaskočit za chůvu? Máme s Michalem důležitou poradu a nestíháme,“ volá na mě Anna už mezi dveřmi. Její hlas je napjatý, v očích má stín únavy. Malý Matěj sedí na podlaze v obýváku a skládá kostky, aniž by zvedl hlavu. Chvíli váhám, ale nakonec jen přikývnu. „Samozřejmě, Aničko.“

Dveře se zabouchnou a já zůstávám sama s vnukem a tichým bytem. Vzpomínám na dobu, kdy byla Anna malá. Tehdy jsem si mohla dovolit být doma, věnovat jí čas, péct bábovky a číst pohádky před spaním. Dnes je všechno jinak. Anna i Michal jsou úspěšní – ona právnička v prestižní kanceláři na Pankráci, on analytik v bance na Smíchově. Pracují dlouho do noci, domů se vracejí unavení, často až když Matěj spí.

„Babi, kde je maminka?“ zeptá se Matěj tiše. Srdce mi sevře smutek. „Musela do práce, zlatíčko. Ale jsem tu s tebou já.“ Pohladím ho po vlasech a snažím se usmát.

V kuchyni slyším šramot – chůva Jana přišla o něco dřív. „Dobrý den, paní Nováková,“ pozdraví mě a hned začne připravovat Matějovi svačinu. Je mladá, energická, ale v očích jí občas zahlédnu stejnou nejistotu jako v těch svých. „Dneska tu budu déle, Anna má zase nějaké schůzky,“ řekne omluvně.

Sedím u stolu a přemýšlím. Proč si Anna s Michalem pořídili dítě právě teď? Vždyť oba žijí jen prací. Když jsem se jí na to jednou opatrně zeptala, odpověděla podrážděně: „Mami, dneska už to není jako za vás. Když chceš něco dokázat, musíš makat. A děti? Ty přece zvládneme taky.“

Ale zvládají? Matěj tráví většinu času s cizími lidmi – s Janou, se mnou, někdy dokonce i s paní ze sousedství, když nikdo jiný nemůže. Anna přijde domů pozdě večer, unavená, nervózní. Někdy si k Matějovi sedne na koberec a snaží se mu číst pohádku z mobilu, ale často u toho usne dřív než on.

Jednou jsem to nevydržela a řekla jí: „Aničko, proč jste si pořizovali dítě teď? Vždyť na něj nemáte čas.“ Podívala se na mě s očima plnýma slz: „Mami, já vím. Ale kdy jindy? Když počkáme, bude pozdě. A já nechci být jen kariéristka bez rodiny.“

Rozumím jí – aspoň myslím. Ale zároveň cítím vztek i lítost. Vztek na dnešní dobu, která nutí mladé ženy volit mezi mateřstvím a kariérou. Lítost nad tím malým klukem, který místo mámy slyší pohádky od chůvy.

Jednoho večera jsem šla pro Matěje do školky. Stál tam sám u plotu a díval se do prázdna. „Babičko,“ rozběhl se ke mně a pevně mě objal kolem krku. „Maminka zase nepřijde?“ ptal se tiše. „Přijde, jen později,“ zalhala jsem.

Doma jsem mu uvařila krupicovou kaši a pustila starou pohádku o Křemílkovi a Vochomůrkovi. Seděli jsme spolu na gauči a já ho držela za ruku. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc mi chybí doba, kdy rodina byla spolu samozřejmostí.

Později večer přišla Anna domů. Vlasy rozcuchané, oči zarudlé od pláče. „Mami… já už nemůžu,“ zašeptala a složila se mi do náruče jako malá holka. „V práci je to peklo, doma nestíhám nic… Mám pocit, že selhávám všude.“

Objala jsem ji pevněji. „Nejsi špatná máma, Aničko. Jen jsi unavená.“

Ale v duchu jsem si nebyla jistá. Je možné být dobrou matkou i tehdy, když dítě vychovává někdo jiný? Kde je hranice mezi obětí pro rodinu a obětí pro kariéru?

Další den ráno Anna odcházela opět brzy. Matěj seděl u stolu a kreslil obrázek – maloval rodinu: sebe, maminku, tatínka… a mě s chůvou Janou vedle nich. Srdce mi sevřelo ještě víc.

Večer jsme seděli s Annou u vína na balkoně. „Mami,“ začala váhavě, „myslíš si o mně, že jsem špatná matka?“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé řekla pravdu: „Nevím, Aničko. Ale vím jistě jedno – Matěj tě potřebuje víc než tvůj šéf.“

Anna mlčela dlouho do noci.

A já? Pořád přemýšlím: Je dnešní svět opravdu takový, že musíme volit mezi rodinou a prací? Nebo jsme jen zapomněli na to nejdůležitější?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za blízkost rodiny v době, kdy všichni spěchají za úspěchem?