Rodičovství: Jen účet k zaplacení?

„To myslíš vážně, mami? To je všechno?“ Lucčina slova mi znějí v hlavě ještě teď, i když už je to několik týdnů. Stojím v kuchyni, ruce se mi třesou a v hrudi mám těžký kámen. Všechno začalo tím jedním večerem po svatbě, kdy jsme s manželem seděli u stolu a Lucie s Tomášem přišli poděkovat. Místo vděku ale přišla ledová sprcha.

„Všichni moji kamarádi dostali od rodičů aspoň sto tisíc. Vy jste nám dali jenom dvacet,“ řekla Lucie a ani se na mě nepodívala. Tomáš mlčel, ale bylo vidět, že s ní souhlasí. Srdce mi bušilo až v krku. „Lucie, vždyť jsme vám zaplatili celou svatbu. Pronájem sálu, jídlo, kapelu, fotografku… Všechno stálo skoro dvě stě tisíc,“ snažila jsem se vysvětlit. Ale ona jen protočila oči.

„To je vaše rozhodnutí. Já jsem čekala něco jiného,“ odsekla a odešla do obýváku. Zůstala jsem sedět jako opařená. Manžel Petr mě pohladil po ruce, ale i on byl bledý jako stěna. „Tohle jsem nečekal,“ zašeptal.

Celý život jsme se snažili Lucii dát všechno. Když byla malá, šila jsem jí kostýmy na karnevaly, pekla dorty na narozeniny, jezdili jsme na dovolené pod stan, protože na víc nebylo. Petr dělal přesčasy, já brala brigády. Nikdy jsme si nestěžovali. A teď tohle.

Další dny byly jako zlý sen. Lucie nám nevolala, nepsala. Když jsem jí zkusila zavolat sama, zvedla to až napotřetí. „Mami, já teď nemám čas,“ řekla stroze a zavěsila. V noci jsem nemohla spát. Přemítala jsem, kde jsme udělali chybu. Byli jsme moc přísní? Málo přísní? Rozmazlili jsme ji? Nebo jsme jí nedali dost lásky?

Petr byl uzavřený do sebe. Večer seděl u televize a mlčel. Jednou jsem ho slyšela v koupelně potichu plakat. Toho chlapa jsem nikdy neviděla brečet.

Jednoho dne přišla Lucie domů – nečekaně. Seděla jsem zrovna u stolu s účty a snažila se dopočítat, jak vyjdeme do další výplaty. „Mami, potřebuju si pro nějaké věci,“ řekla bez pozdravu. „Lucie, můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se opatrně.

„O čem?“

„O tom… o té svatbě. Mrzí mě, že jsi zklamaná. Ale opravdu jsme dali všechno, co jsme mohli.“

Lucie se zamračila. „To není jen o penězích! Všichni ostatní mají rodiče, co jim pomáhají i po svatbě. Vy pořád jen počítáte každou korunu.“

„Protože musíme! Nejsme bohatí! Všechno jsme dělali pro tebe,“ vyhrkla jsem a slzy mi začaly téct po tváři.

Lucie chvíli mlčela a pak jen pokrčila rameny: „Já už musím jít.“

Zůstala jsem sama v tichém bytě a cítila se prázdná jako nikdy předtím.

Začala jsem si všímat věcí, které mi dřív unikaly. Kamarádka Jana mi vyprávěla, jak její syn chtěl půjčit peníze na auto a když mu odmítli dát víc než padesát tisíc, přestal s nimi mluvit na půl roku. Sousedka Alena zase plakala kvůli dceři, která jí vyčetla, že jí nekoupila byt jako její tchyně svému synovi.

Je tohle nová realita? Jsou peníze opravdu měřítkem lásky?

Jednou večer přišel Petr domů a položil přede mě obálku. „Našel jsem to ve skříni,“ řekl tiše. Byly to staré dopisy od Lucie z tábora – plné dětských obrázků a srdíček pro maminku a tatínka.

„Kde se to pokazilo?“ zeptal se Petr zoufale.

Nevěděla jsem.

Začali jsme chodit k rodinné poradkyni. Bylo těžké přiznat si před cizím člověkem, že naše rodina není šťastná. Poradkyně nám řekla: „Vaše dcera žije v jiné době než vy. Ale to neznamená, že vaše láska byla málo.“

Po několika týdnech jsme pozvali Lucii na večeři. Přišla s Tomášem a atmosféra byla napjatá jako struna.

„Lucie,“ začal Petr opatrně, „víš, že tě máme rádi. Ale nejsme bankomat.“

Lucie sklopila oči a chvíli bylo ticho.

„Já vím…“ zašeptala nakonec. „Jen jsem… byla jsem unavená ze všeho toho plánování a Tomášovi rodiče dali tolik peněz… Cítila jsem se méněcenná.“

Poprvé za dlouhou dobu jsem ji objala a ona mě nechala.

Nevím, jestli se všechno spraví hned. Ale aspoň jsme začali mluvit.

Někdy si říkám – je rodičovství opravdu jen účet k zaplacení? Nebo je to něco víc? Co myslíte vy?