Slzy na displeji: Když vás vlastní dítě zapomene

„Mami, potřebuju tři tisíce na kauci za byt. Pošleš mi to ještě dneska?“ Eliščin hlas zněl v telefonu netrpělivě, skoro podrážděně. Ani pozdrav, ani otázka, jak se mám. Jen požadavek, jako by volala na zákaznickou linku. V tu chvíli mě bodlo u srdce. Zase. Už ani nevím, kdy jsme si naposledy povídaly jen tak, bez toho, aby šlo o peníze nebo nějakou praktickou záležitost.

Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily vzpomínky. Jak jsme spolu kdysi pekly bábovku, smály se, když nám těsto vyteklo z formy. Jak jsme chodily do Stromovky krmit kachny a povídaly si o všem možném. Teď mám pocit, že jsem pro ni jen číslo v internetovém bankovnictví.

„Eliško, víš… mohla bys někdy přijít jen tak? Třeba na kafe?“ zkusila jsem opatrně.

Na druhém konci bylo ticho. „Teď fakt nemám čas, mami. Mám toho moc v práci a s tím bytem je to fakt stres. Pošleš mi to?“

„Pošlu,“ zašeptala jsem a slyšela, jak se jí ulevilo. „Díky! Jsi zlatá! Musím běžet.“ A bylo po hovoru.

Zůstala jsem sedět sama v tichu bytu, kde kdysi bývalo tolik smíchu. Manžel mi zemřel před pěti lety a Eliška byla moje všechno. Po jeho smrti jsme si byly ještě blíž. Ale jakmile odešla na vysokou do Brna, začala se mezi nás vkrádat vzdálenost. Nejdřív to byly jen kratší hovory, pak už jen zprávy a nakonec jen tyto telefonáty, když něco potřebuje.

Sousedka paní Novotná mě často utěšuje: „To víte, mladí mají svůj život. Taky jsem to zažila s klukem.“ Ale já cítím, že to není jen o tom. Něco jsme s Eliškou ztratily a já nevím kdy a proč.

Jednou jsem sebrala odvahu a jela za ní do Brna bez ohlášení. Stála jsem před jejím panelákem s bábovkou v tašce a doufala, že mě pozve dál. Otevřela mi ve dveřích v županu, rozespalá a překvapená. „Mami, proč jsi nepřijela až odpoledne? Mám tu kamarády…“ Cítila jsem se trapně a nepatřičně. Nakonec mě pozvala dovnitř, ale bylo vidět, že je nervózní a přeje si, abych už odešla.

Když jsem odcházela zpátky na nádraží, brečela jsem v tramvaji jako malá holka. Připadala jsem si zbytečná. Vždyť jsem ji vychovala sama, dělala pro ni první poslední… Kde se stala chyba?

Začala jsem si všímat i jiných věcí. Na Facebooku sdílí fotky z večírků, výletů s přáteli, ale já tam nejsem nikdy zmíněná. Když jí napíšu zprávu, odpoví jedním slovem nebo smajlíkem. Někdy ani to ne.

Jednou večer jsem seděla u televize a dívala se na staré fotky v albu. Na jedné jsme s Eliškou na Karlově mostě, držíme se za ruce a smějeme se do objektivu. Byla tak malá a důvěřivá… Vzpomněla jsem si na její dětský hlas: „Mami, nikdy mě neopouštěj!“ A teď mám pocit, že ona opustila mě.

Začala jsem chodit na procházky do parku sama. Pozorovala jsem jiné matky s dcerami a přemýšlela, jestli je to všude stejné. Nebo jestli jsem něco pokazila já? Možná jsem byla moc ochranářská… nebo málo? Možná jsem ji dusila svými obavami po smrti manžela? Nebo je to prostě tím, že mladí dnes žijí jinak?

Jednou večer mi volala Eliška sama od sebe. Srdce mi poskočilo radostí.

„Mami… promiň, že ti volám tak pozdě…“

„To nevadí! Jsem ráda, že voláš.“

Chvíli mlčela. „Rozešla jsem se s Tomášem… Je mi hrozně.“

Chtěla jsem ji obejmout přes telefon. „Přijeď domů, uvařím ti kakao…“

„Nevím… Asi bych jen brečela.“

„To vůbec nevadí.“

Nakonec přijela druhý den ráno. Seděly jsme spolu v kuchyni, pila kakao a mlčela. Pak najednou začala mluvit – o Tomášovi, o práci, o tom, jak je unavená z toho všeho dospělého života.

„Víš, mami… někdy mám pocit, že tě zklamu. Že nejsem taková dcera, jakou sis přála.“

Byla jsem v šoku. „Eliško! Ty jsi pro mě vždycky byla ta nejlepší dcera na světě.“

Rozplakala se mi na rameni jako kdysi dávno.

Ten den jsme si byly zase blízko jako dřív. Ale další týdny se všechno vrátilo do starých kolejí – krátké zprávy, žádosti o peníze nebo pomoc.

Začala jsem chodit na setkání seniorů v kulturním domě. Tam jsem zjistila, že nejsem sama – většina matek kolem mě řeší podobné věci. Dcery a synové mají svůj svět a my jsme někde na okraji jejich orbitu.

Někdy mám chuť Elišce napsat dlouhý dopis – o tom, jak mi chybí naše blízkost, jak mě bolí být jen stínem v jejím životě. Ale bojím se, že bych ji tím ještě víc odradila.

A tak čekám na další zazvonění telefonu – s nadějí i strachem zároveň.

Možná je to prostě koloběh života? Nebo bych měla bojovat víc? Co byste udělali vy na mém místě?