Stydím se za tebe, mami: Příběh o rozdílných možnostech a nepochopení

„Mami, proč nikdy nic nepřineseš? Proč nám nikdy nic nedáš? Tchánovci nám koupili novou myčku, televizi i kočárek pro malou. Já už nevím, co mám říkat Petrovi, když se mě ptá, co jsi nám zase přinesla ty.“

Ta slova mi zněla v uších ještě dlouho poté, co jsem zavřela dveře za svou dcerou Lenkou. Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Vždycky jsem si myslela, že jsme s Lenkou měly hezký vztah. Vychovávala jsem ji sama, od chvíle, kdy její otec odešel za jinou. Byly jsme na všechno dvě. Nikdy jsme neměly moc peněz, ale vždycky jsme měly jedna druhou.

Teď mám pocit, že to všechno bylo k ničemu. Lenka se vdala za Petra před dvěma lety. Jeho rodiče vlastní stavební firmu v Brně – mají velký dům, dvě auta a jezdí na dovolené do Itálie. Já pracuju jako prodavačka v malém obchodě na sídlišti v Ostravě. Každý měsíc počítám koruny, abych zaplatila nájem a mohla si dovolit aspoň nějaké ovoce a zeleninu.

„Mami, já vím, že to nemáš jednoduché,“ říkala Lenka často. Ale teď to znělo jinak. Teď už to nebylo chápavé povzdechnutí, ale výčitka. Jako bych byla méněcenná matka jen proto, že nemám peníze na drahé dárky.

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem Lence šila šaty na školní besídku ze zbytků látek. Na to, jak jsem jí pekla dorty k narozeninám z levných surovin a jak jsme spolu chodily do parku krmit kachny, protože na výlet do ZOO nebylo. Nikdy si nestěžovala. A teď? Teď se za mě stydí.

Druhý den jsem šla do práce jako obvykle. Kolegyňka Jana si všimla mého smutku. „Co je s tebou?“ zeptala se opatrně.

„Lenka mi řekla, že se za mě stydí. Že jim nic nedávám,“ vyhrkla jsem a rozbrečela se.

Jana mě objala. „To je těžké… Ale víš co? Děti někdy zapomenou, co pro ně rodiče udělali.“

Celý den jsem přemýšlela, jestli jsem někde udělala chybu. Možná jsem měla víc šetřit. Možná jsem měla najít lepší práci. Možná jsem měla být tvrdší na sebe i na ni.

Večer jsem seděla doma a dívala se na staré fotky. Lenka s copánky na prvním stupni, Lenka v maturitních šatech… Všude úsměv. Kde se to pokazilo?

Za týden měla malá Anička narozeniny. Pozvali mě na oslavu do jejich bytu v novostavbě na okraji Brna. Cestovala jsem tři hodiny vlakem a celou dobu přemýšlela, co přinést. Nakonec jsem koupila plyšového medvěda v akci a upekla svůj pověstný jablečný závin.

Když jsem přišla, už tam byli Petrovi rodiče – paní Novotná v drahém kostýmku a pan Novotný s hodinkami za deset tisíc. Na stole dort z cukrárny a hromada dárků zabalených ve zlatém papíru.

Lenka mě přivítala vlažně. „Ahoj mami…“

Předali jsme dárky. Anička se radovala z medvěda stejně jako z velké stavebnice od Novotných, ale Lenka jen pokrčila rameny.

U večeře pan Novotný prohodil: „No jo, dneska je těžká doba… Ale když člověk maká, tak si může dovolit ledacos.“

Cítila jsem se menší a menší. Jako bych byla průhledná.

Po oslavě jsem pomáhala Lence uklízet v kuchyni.

„Mami… promiň, že jsem byla protivná,“ řekla tiše. „Ale Petr pořád říká, že tvoje dárky jsou… no… skromné.“

„Lenko,“ vzlykla jsem, „já bych ti dala všechno na světě! Ale nemám z čeho…“

Lenka sklopila oči. „Já vím… Ale někdy je mi to prostě líto.“

Cestou domů ve vlaku jsem brečela do kapesníku. Přemýšlela jsem, jestli je opravdu všechno jen o penězích. Jestli už dneska nestačí láska a snaha.

Doma jsem si sedla ke stolu a napsala Lence dopis:

„Milá Lenko,

vím, že ti nemůžu dát tolik jako Petrovi rodiče. Ale dala jsem ti všechno, co jsem měla – svůj čas, lásku a péči. Doufám, že jednou pochopíš, že opravdová hodnota není v drahých dárcích, ale v tom, co máme v srdci.“

Nevím, jestli mi někdy odpustí nebo pochopí. Ale já už víc dát nemůžu.

Možná je chyba ve mně? Nebo je dnešní svět opravdu tak povrchní? Co byste udělali vy na mém místě?