Synova žena mě bere jako chůvu. Už nemám sílu, ale nikdo se neptá, jak mi je.

„Mami, můžeš dneska zase pohlídat děti? Máme s Honzou důležité jednání v práci.“

Stála jsem v kuchyni, ruce od mouky, a dívala se na snachu Lucii, která už ani nečekala na odpověď. Věděla, že řeknu ano. Vždycky říkám ano. Ale dnes jsem cítila, jak se mi v hrudi svírá něco těžkého a studeného. Už několik týdnů jsem unavená, bolí mě záda, v noci nemůžu spát. Přesto každý den přijdu, uvařím, vyzvednu děti ze školky, pomůžu s úkoly, pohladím, obejmu. A večer se vracím do prázdného bytu a ptám se sama sebe: Je tohle opravdu život, který jsem si představovala?

Když se narodil první vnuk Matěj, plakala jsem štěstím. Byla jsem pyšná babička a chtěla jsem pomáhat. Ale teď mám pocit, že už nejsem babička – jsem chůva na plný úvazek. Lucie i můj syn Honza to berou jako samozřejmost. Nikdy se nezeptají: „Mami, máš čas? Nejsi unavená? Nechceš si odpočinout?“ Jen mi mezi dveřmi podají děti a zmizí.

Jednoho dne jsem seděla s Matějem a Eliškou na hřišti. Eliška spadla z houpačky a rozbila si koleno. Držela jsem ji v náručí a utěšovala ji, zatímco Matěj křičel, že chce zmrzlinu. V tu chvíli mi zazvonil telefon. Byla to Lucie.

„Mami, můžeš je vzít ještě na kroužek? My to dneska nestíháme.“

„Lucie, já už fakt nemůžu… Bolí mě záda a Eliška je celá od krve…“

„Ale mami! My máme fakt důležitou poradu! Prosím tě, vždyť jsi doma…“

Zavěsila jsem a cítila slzy v očích. Doma? Já už doma skoro nejsem. Můj byt je prázdný a studený. Všechno moje teplo dávám jim – a sama nemám nic.

Večer jsem seděla u stolu s Honzou a Lucií. Děti už spaly. Chtěla jsem jim říct, jak se cítím.

„Honzo, Lucie… Já vás mám ráda a miluju svoje vnoučata. Ale poslední dobou už nemám sílu. Bolí mě celé tělo a někdy mám pocit, že už to nezvládnu.“

Honza se na mě podíval překvapeně: „Ale mami, vždyť ty jsi vždycky chtěla být s dětmi…“

Lucie protočila oči: „No jo, ale my taky potřebujeme pomoct! Máme práci! Vždyť ty jsi v důchodu…“

„Ale já nejsem stroj! Taky potřebuju někdy odpočívat…“

V tu chvíli nastalo trapné ticho. Nikdo nevěděl, co říct.

Druhý den ráno mi volala moje kamarádka Jana.

„Aleno, ty jsi poslední dobou nějaká smutná. Co se děje?“

Rozbrečela jsem se do telefonu: „Jano, já už nemůžu… Jsem pořád jen chůva. Nikdo se nezeptá, jak mi je…“

Jana mě vyslechla a řekla: „Musíš jim to říct jasněji. Oni si to neuvědomují. Musíš myslet i na sebe.“

Celý den jsem o tom přemýšlela. Večer jsem napsala Lucii zprávu: „Potřebuju si odpočinout. Tento týden děti hlídat nemůžu.“

Odpověď přišla rychle: „To si děláš srandu? Co máme dělat? Máme práci!“

Poprvé v životě jsem neustoupila.

Další dny byly zvláštní. Byt byl tichý, měla jsem čas na knížku i procházku do parku. Ale cítila jsem i výčitky svědomí – co když jim opravdu komplikuju život? Co když mě budou mít za sobce?

Po týdnu mi Honza zavolal.

„Mami… promiň. Asi jsme ti toho naložili moc. Neuvědomili jsme si to.“

Rozplakala jsem se znovu – tentokrát úlevou.

Od té doby jsme si nastavili pravidla. Hlídám jen dvakrát týdně a když nemůžu nebo nechci, řeknu to bez výčitek.

Ale někdy mě pořád bodne u srdce: Proč je tak těžké říct vlastní rodině, že už nemůžu? Proč je pro nás ženy tak těžké myslet i na sebe?

Máte to taky tak? Jak jste to řešili vy?