Táta mi vyhrožuje, že mě vydědí, pokud nebudu mít brzy děti. Co mám dělat?

„Kláro, už máš třicet! Kdy konečně přivedeš na svět vnouče?“ Otcův hlas se rozléhá kuchyní jako hrom. Sedím u stolu, ruce sevřené v pěst, a cítím, jak se mi v krku tvoří knedlík. Maminka mlčky utírá nádobí, pohledem uhýbá. Vím, že by mi ráda pomohla, ale sama je v pasti mezi mnou a tátou.

„Tati, už jsme to řešili mockrát. Já teď děti nechci. Chci cestovat, věnovat se práci…“ snažím se vysvětlit klidně, ale hlas se mi třese.

„Práce! Cestování! To jsou hlouposti. Život je o rodině. Jestli si myslíš, že tě budu živit do nekonečna a platit ti byt na Vinohradech, tak se pleteš!“ přeruší mě ostře. „Jestli do roka nebudeš těhotná, přepíšu byt na tvého bratra.“

Tohle už není poprvé, co mi vyhrožuje vyděděním. Ale tentokrát to zní definitivně. Bratr Petr sedí naproti mně a dívá se do stolu. Vím, že by si byt rád vzal – jeho žena čeká druhé dítě a bydlí v paneláku na Černém Mostě.

Celou cestu domů mám v hlavě zmatek. Proč je pro tátu tak důležité, abych měla dítě? Proč nestačí, že jsem šťastná tak, jak jsem? V práci v reklamní agentuře mě povýšili na vedoucí týmu, mám skvělou partu přátel a s přítelem Tomášem jsme spokojení i bez dětí. Jenže Tomáš je taky pod tlakem – jeho rodiče jsou sice tolerantnější, ale i oni se občas ptají: „A kdy už bude svatba?“

Večer sedíme s Tomášem na gauči a já mu vyprávím o hádce s tátou.

„A co chceš dělat?“ ptá se tiše.

„Nevím… Nechci přijít o byt. Ale nechci mít dítě jen proto, že to chce táta.“

Tomáš mě obejme. „Tohle je tvoje rozhodnutí. Já tě podpořím, ať se rozhodneš jakkoliv.“

Jenže tlak sílí. Táta mi volá každý druhý den. „Kláro, už jsi si to rozmyslela? Víš vůbec, kolik žen by za takový byt vraždilo? A ty ho zahodíš kvůli nějakým hloupostem!“

Začínám být nervózní i v práci. Kolegové si všimnou, že jsem roztržitá. Jednou mě šéfová Jana zavolá do kanceláře.

„Kláro, jsi poslední dobou nějak mimo. Děje se něco?“

Chvíli váhám, ale pak jí všechno řeknu. Jana mě vyslechne a řekne: „Víš, já jsem děti nikdy neměla. A taky jsem si vyslechla svoje. Ale nikdy jsem toho nelitovala.“

Její slova mi dodají odvahu. Začnu víc mluvit s kamarádkami – některé mají děti, jiné ne. Každá má jiný příběh. Lucka mi říká: „Já bych bez dětí nebyla šťastná.“ Petra naopak: „Já si život bez dětí neumím představit.“

Ale nikdo mě nesoudí tak jako táta.

Jednoho dne přijdu domů a najdu ve schránce dopis od notáře. Táta skutečně zahájil převod bytu na bratra. Zhroutím se na postel a brečím jako malá holka.

Volám mámě.

„Mami… proč to dělá?“

Maminka vzlykne: „On má strach… Bojí se, že zůstaneš sama. Že nebudeš mít nikoho, až my tu nebudeme.“

Ale já vím, že nejsem sama. Mám Tomáše, mám přátele… Ale stejně mě bolí, že pro tátu nejsem dost dobrá taková, jaká jsem.

Petr mi volá večer.

„Kláro… promiň. Já ten byt nechci. Ale táta je neústupný.“

„To není tvoje chyba,“ odpovídám unaveně.

Dny plynou a já se snažím žít dál. Ale něco ve mně prasklo. Přestávám chodit k rodičům na návštěvy. Táta mi píše jen krátké zprávy – většinou výčitky nebo rady.

Jednou večer sedíme s Tomášem na balkoně a díváme se na Prahu zalitou světly.

„Víš,“ říkám tiše, „možná přijdu o byt. Ale aspoň budu žít podle sebe.“

Tomáš mě políbí do vlasů.

O měsíc později mi volá maminka.

„Táta má narozeniny… Nechceš přijít?“

Vím, že to bude těžké. Ale rozhodnu se jít.

V obýváku je dusno jako před bouřkou. Táta sedí v křesle a mlčí.

Položím mu ruku na rameno.

„Tati… já tě mám ráda. Ale svoje rozhodnutí nezměním.“

Dívá se na mě tvrdě.

„Takže radši přijdeš o všechno?“

„Ne o všechno… Jen o byt. Ale o sebe ne.“

V tu chvíli vidím v jeho očích slzy – poprvé v životě.

Možná jednou pochopí… Možná ne.

Ale já vím jedno: Chci žít svůj život podle sebe.

Někdy si říkám – kolik z nás žije životy podle představ druhých? Kolik z nás má odvahu říct: Tohle jsem já? Co byste udělali vy na mém místě?