Tíha lásky: Když pomoc bolí

„Tomáši, už je půl jedenácté! Vstávej, máš pohovor!“ volám do jeho pokoje, hlas se mi třese. Vím, že ho budím už potřetí, ale stejně nemůžu přestat. Dveře zůstávají zavřené. Slyším jen tiché zamručení a šustění peřiny. V kuchyni na mě čeká hrnek studené kávy a pohled mého muže Petra, který už zase kroutí hlavou.

„Nech ho být, Aleno. Je mu dvacet šest. Musí se naučit sám,“ řekne tiše, ale v jeho hlase je slyšet podráždění. Ignoruji ho. Jdu do Tomášova pokoje, otevřu dveře a vidím svého syna, jak leží na boku, oči přivřené, tvář zarostlá. „Tomáši, prosím tě…“ začnu znovu.

„Mami, nech mě! Já tam půjdu…“ odsekne. Ale já vím, že nepůjde. Stejně jako minule. Stejně jako už tolikrát.

Sedím v kuchyni a dívám se z okna na šedivé paneláky na Proseku. V hlavě mi běží vzpomínky na to, jaký byl Tomáš jako malý – veselý, zvídavý kluk, co chtěl být pilotem. Teď je z něj muž, který už třetí rok nemůže najít práci, střídá brigády a většinu času tráví u počítače nebo s kamarády v hospodě.

Petr si sedne naproti mně. „Musíme si promluvit,“ řekne vážně. „Tohle už dál nejde. Nemůžeme ho pořád zachraňovat.“

„Co chceš dělat? Vyhodit ho?“ ptám se tiše.

„Ne vyhodit. Ale musí pochopit, že život není jen o tom, že mu všechno zařídíme. Platíme mu telefon, dáváme peníze na jídlo… A on? Nic. Jen sliby.“

Cítím vinu i vztek zároveň. „Je to náš syn… Nemůžu ho jen tak nechat být.“

Petr vstane a odchází do práce. Zůstávám sama s tichým bytem a těžkým srdcem.

Odpoledne přijde Tomáš do kuchyně. Má kruhy pod očima, vlasy rozcuchané. „Mami, máš něco k jídlu?“ ptá se bez zájmu.

„Byl jsi na tom pohovoru?“ zeptám se místo odpovědi.

„Ne… Zaspal jsem.“

Chci mu něco říct, ale místo toho mu ohřívám polévku. Sedí u stolu a kouká do mobilu.

Večer přijde Petr domů a najde mě v slzách. „Aleno, musíš ho nechat padnout. Jinak se nikdy nezvedne.“

„Ale co když spadne moc hluboko?“ šeptám.

Petr mě obejme. „Musíme věřit, že jsme ho vychovali dobře.“

Další dny jsou stejné. Tomáš slibuje, že si najde práci, ale nic se nemění. Jednoho dne přijde domů opilý a pohádáme se.

„Proč mi pořád něco vyčítáte? Jsem váš syn! Pomáháte cizím lidem a mě byste nechali na ulici?“ křičí.

„Tomáši, nejsi dítě! Musíš začít žít svůj život!“ křičím zpátky.

Petr stojí mezi námi a snaží se nás uklidnit.

Následující ráno najdu Tomáše sedět v kuchyni s hlavou v dlaních.

„Mami… Já nevím, co mám dělat,“ řekne tiše.

Sednu si k němu a poprvé za dlouhou dobu ho obejmu ne jako dítě, ale jako člověka, který trpí.

„Musíš to zkusit sám, Tomáši. My tě máme rádi. Ale nemůžeme žít tvůj život za tebe.“

Dívá se na mě dlouho a pak přikývne.

Začínáme nastavovat pravidla – žádné peníze navíc, žádné vaření ani praní zdarma. Každý den je boj – pro něj i pro mě. Vidím jeho vztek i zoufalství, ale i malé pokroky: začne chodit na brigádu do skladu, občas uvaří večeři pro nás všechny.

Jednou večer sedíme všichni tři u stolu a poprvé po dlouhé době se smějeme.

Ale v noci nemůžu spát. Přemýšlím: Udělala jsem dobře? Nebo jsem byla příliš tvrdá?

Možná je láska někdy právě o tom – nechat odejít a věřit…

Co myslíte vy? Kde je ta hranice mezi pomocí a umožňováním? Jak jste to řešili ve své rodině?