„Vy si užíváte, zatímco my se topíme v dluzích“ – Příběh o vině, rodině a stáří
„Mami, vy si fakt myslíte, že je fér užívat si důchodu, když my s Petrem nevíme, jak zaplatíme příští měsíc nájem?“ Jitčin hlas zněl v telefonu ostřeji než kdy dřív. Seděla jsem na balkoně našeho panelákového bytu v Ostravě, v ruce hrnek kávy a v očích slzy, které jsem se snažila zadržet. Zdeněk, můj muž, právě v kuchyni připravoval večeři a netušil, že se mi právě hroutí svět.
„Jitko, vždyť víš, že jsme vám pomáhali, jak to šlo… Ale teď jsme konečně chtěli trochu žít i pro sebe. Celý život jsme dřeli, šetřili…“ snažila jsem se vysvětlit, ale ona mě nenechala domluvit.
„To je hezký, mami. Ale my jsme vaše děti! A teď máme pocit, že jsme vám jedno. Vy si jezdíte na výlety a my tady počítáme každou korunu.“
Zavěsila. Zůstala jsem sedět jako přimražená. V hlavě mi běžely vzpomínky na všechny ty roky – směny v nemocnici, noční služby, Zdeňkovy přesčasy v hutích. Všechno jsme dělali pro děti. A teď? Najednou jsem byla ta špatná matka, která myslí jen na sebe.
Když jsem to večer řekla Zdeňkovi, jen si povzdechl: „Vždyť jsme jim dali všechno. Pomohli jsme jim s bytem, platili školu, hlídali malou… Co ještě chtějí?“
Ale já nemohla spát. V noci jsem chodila po bytě a přemýšlela: Je opravdu sobecké chtít si užít stáří? Nebo je to povinnost rodiče – obětovat se až do konce?
Druhý den ráno jsem šla na poštu zaplatit složenky. Potkala jsem sousedku paní Novotnou. „Taky vás děti ždímají?“ zeptala se polohlasem. „Já už jim posílám půlku důchodu každý měsíc. A stejně mají pořád málo.“
V čekárně u lékaře jsem slyšela další příběhy: „Syn mě prosil o ručení na půjčku. Teď mi chodí exekuce.“ „Dcera mě přemlouvá, ať prodám chatu, že potřebují peníze na hypotéku.“
Začala jsem si všímat, že nejsem sama. Všude kolem mě byli rodiče v podobné pasti – rozpolcení mezi touhou po klidu a tlakem dětí, které čekají další a další pomoc.
Večer přišla Jitka osobně. Sedla si ke stolu a začala plakat. „Mami, já vím, že to není fér… Ale já už nevím kudy kam. Petr přišel o práci, malá je pořád nemocná… Já už nemůžu.“
Objala jsem ji a cítila tu starou známou bolest – tu mateřskou bezmoc, když chcete pomoct, ale zároveň víte, že už nemáte z čeho brát.
Zdeněk seděl tiše v koutě a pak řekl: „Jitko, my tě máme rádi. Ale taky jsme jen lidi. Potřebujeme trochu klidu. Nechceme skončit jako žebráci.“
Jitka odešla tišeji než přišla. Já zůstala sedět a dívala se do prázdna.
Další dny byly plné napětí. S Jitkou jsme si psaly jen krátké zprávy o vnučce. Zdeněk byl mrzutý a uzavřený. Já se cítila rozpolcená – mezi láskou k dítěti a touhou po vlastním životě.
Jednoho dne jsem potkala starého známého z práce, pana Šimka. „Víš,“ řekl mi u kávy v parku, „já jsem dětem řekl jasně: Pomůžu vám jednou, dvakrát… Ale pak už musíte sami. Jinak vás nikdy nenechají být.“
Celou cestu domů jsem přemýšlela: Kde je ta hranice? Kdy už je pomoc škodlivá? A co když tím vlastně dětem ubližujeme víc?
Začala jsem hledat informace – četla články o mezigeneračních vztazích, ptala se známých i psychologa. Dozvěděla jsem se, že nejsem sama – že spousta rodičů v Česku řeší totéž. Že vina je silná zbraň a že někdy je potřeba říct dost.
Jednoho večera jsem seděla se Zdeňkem na balkoně a dívala se na západ slunce nad Ostravou. „Víš,“ řekla jsem tiše, „možná jsme udělali chybu, že jsme vždycky všechno řešili za děti. Možná by teď byly silnější.“
Zdeněk mě pohladil po ruce: „Ale taky bysme přišli o spoustu krásných chvil s nimi.“
A tak jsme se rozhodli – pomůžeme Jitce s hlídáním malé, ale peníze už dávat nebudeme. Musíme myslet i na sebe.
Když jsem to Jitce oznámila, byla nejdřív uražená. Pak ale přišla s Petrem a omluvili se nám. Prý pochopili, že musí hledat vlastní cestu.
Dnes už spolu zase mluvíme normálně. Ale někdy mě pořád bodne u srdce – nejsem špatná matka? Mám právo na štěstí?
Možná to nikdy nebudu vědět jistě. Ale jedno vím: Každý rodič musí najít svou vlastní hranici mezi pomocí a sebeobětováním.
A co vy? Myslíte si, že máme právo na klid ve stáří? Nebo bychom měli pomáhat dětem za každou cenu?