Vyhodila jsem syna z domu a nastěhovala se ke snaše: Proč toho nelituji, ale přeji si, abych se dřív postavila sama za sebe

„Tak dost, Tomáši! Už toho mám plné zuby!“ křičela jsem, zatímco dešťové kapky bubnovaly na parapet a v kuchyni to páchlo po připáleném guláši. Můj syn stál naproti mně, ruce v bok, oči plné pohrdání. „To myslíš vážně, mami? Po všem, co jsem pro tebe udělal?“ Jeho hlas byl ledový, ale já cítila, jak se mi v hrudi rozlévá horko. V tu chvíli jsem věděla, že už nemůžu couvnout.

Bylo mi šedesát tři a posledních deset let jsem žila v Tomášově bytě na pražském Proseku. Po smrti manžela jsem neměla kam jít, a tak mě Tomáš s manželkou Janou vzali k sobě. Jenže Jana odešla před třemi lety, prý už to s Tomášem nevydržela. Já zůstala. A Tomáš se změnil. Začal pít, byl čím dál hrubší, často se vracel domů pozdě v noci a vyžadoval, abych mu vařila a uklízela. Když jsem něco udělala špatně, křičel na mě. Někdy i hodil talířem.

„Jsi neschopná, mami! Ani ten guláš neumíš pořádně udělat!“ slyšela jsem den co den. Každý večer jsem si v koupelně potichu brečela do ručníku, abych ho neprovokovala. Připadala jsem si jako služka ve vlastním domě. Ale byla jsem vděčná, že mám kde bydlet. Až do toho večera, kdy jsem v jeho očích uviděla jen chlad a pohrdání. Něco ve mně prasklo.

„Vypadni! Už tě tady nechci!“ vykřikla jsem. Tomáš se zasmál. „Kam bys šla, mami? K Janě? Ta tě taky nechce.“ Ale já už byla rozhodnutá. Ještě tu noc jsem si sbalila pár věcí do igelitky a odešla. Venku lilo, tramvaje už nejezdily, ale já šla pěšky přes půl Prahy až do Modřan, kde bydlela Jana. Celou cestu jsem si opakovala: „Tohle je správné. Musíš to udělat.“

Když jsem zazvonila u Jany, bylo už po půlnoci. Otevřela mi v županu, oči rozespalé. „Bože, paní Novotná, co se stalo?“ Rozplakala jsem se. „Jano, prosím, můžu u vás zůstat aspoň na jednu noc?“ Neváhala. Uvařila mi čaj, dala suché ponožky a nechala mě přespat na gauči. Ráno jsme spolu seděly v kuchyni a já jí všechno vyprávěla. O Tomášovi, o jeho výbuších, o tom, jak jsem se bála. Jana mě objala. „Tohle si nesmíte nechat líbit. Zůstaňte tu, jak dlouho budete chtít.“

První týdny byly zvláštní. Jana byla laskavá, ale cítila jsem se jako vetřelec. Přesto jsem poprvé po letech mohla spát celou noc, aniž bych se budila strachy. Začaly jsme spolu chodit na procházky, povídaly si o životě, pekly bábovku. Jana mi vyprávěla, proč od Tomáše odešla. „Byl na mě zlý, stejně jako na vás. Nikdy jsem nebyla dost dobrá. Ale vy jste jeho matka, měl by vás chránit.“

Mezitím se rodina obrátila proti mně. Moje sestra Alena mi volala: „Jsi normální? Vyhodit vlastního syna z bytu? Co si o tobě lidi pomyslí?“ Bratránek Petr mi napsal hnusnou SMS: „Jsi blázen, vždyť Tomáš tě živil!“ Jenže nikdo neviděl, co se dělo za zavřenými dveřmi. Nikdo neviděl ty modřiny na duši, které mi Tomáš způsobil.

Jednou večer jsem seděla s Janou u televize, když mi Tomáš volal. „Mami, vrať se. Promiň, byl jsem na tebe zlý. Ale já tě potřebuju.“ Jeho hlas zněl naléhavě, ale já cítila, že to není láska, co ho žene. Jen strach ze samoty. „Ne, Tomáši. Už nikdy se nevrátím. Musím myslet na sebe.“ Zavěsila jsem a rozplakala se. Jana mě objala. „Udělala jste správně.“

Začala jsem chodit na terapii. Psycholožka mi řekla: „Paní Novotná, to, co jste udělala, je obrovská odvaha. Váš syn vás zneužíval. Máte právo na klid a důstojnost.“ Poprvé v životě jsem si dovolila myslet na sebe. Začala jsem chodit na jógu, koupila si nové šaty, dokonce jsem se přihlásila do kurzu italštiny. Jana mě podporovala ve všem. Staly jsme se přítelkyněmi.

Rodina mě dál odsuzovala. Na Vánoce mi nikdo nezavolal, jen Jana mi dala malý dárek – fotku nás dvou z výletu na Karlštejn. „Jste moje druhá máma,“ řekla mi. Rozplakala jsem se dojetím.

Někdy mě přepadne smutek. Proč jsem se nepostavila za sebe dřív? Proč jsem dovolila, aby se mnou vlastní syn zacházel jako s hadrem? Ale pak si vzpomenu na tu noc v dešti, na Janinu laskavost a na to, jak jsem poprvé po letech mohla volně dýchat.

Možná mě rodina nikdy nepochopí. Možná už nikdy nebudu mít s Tomášem hezký vztah. Ale vím, že jsem konečně udělala něco pro sebe.

Když večer sedím u okna a dívám se na světla města, ptám se sama sebe: Kolik žen v Česku žije v podobném strachu a mlčí? A kolik z nás najde odvahu říct: Dost, teď je řada na mně?