Zavřel jsem za sebou dveře domova důchodců. Můžu si to někdy odpustit?

„Mami, prosím tě, pojď už…“ šeptal jsem naléhavě, zatímco ona se zoufale držela rámu dveří našeho bytu v Nuslích. „Nechci tam jít, Petře! Prosím tě, neodvážej mě tam!“ Její hlas byl roztřesený a v očích se jí leskly slzy. Srdce mi bušilo až v krku a ruce se mi třásly, když jsem ji jemně odváděl ke schodům. Sousedi se dívali přes záclony, ale nikdo nic neřekl. V tu chvíli jsem měl pocit, že mě všichni soudí.

Maminka byla vždycky silná žena. Po smrti táty zvládla všechno sama – práci v knihovně, domácnost i mě, když jsem byl puberťák a utíkal z domu. Ale poslední rok už to nebyla ona. Zapomínala vařit, jednou nechala zapnutý plyn a já přišel domů do bytu plného plynu a strachu. Začala bloudit po sídlišti a jednou ji našli až na tramvajové zastávce u Pankráce, zmatenou a promrzlou. Lékař mi řekl: „Pane Nováku, vaše maminka potřebuje nepřetržitou péči. Sám to dlouho nezvládnete.“

Ale jak mám dát vlastní mámu do domova důchodců? Vždyť mě vychovala sama! Celé týdny jsem nespal, hádal se s manželkou Janou, která už byla na pokraji sil. „Petře, nemůžeme takhle dál. Děti tě skoro nevidí, já už nevím, co mám dělat. Tvoje máma potřebuje víc, než jí můžeme dát.“

A tak přišel ten den. Seděli jsme s maminkou v autě a ona mlčela. Držela v ruce starý svetr, který si pletla před lety pro tátu. Když jsme dorazili do domova na Spořilově, rozhlížela se kolem sebe jako ztracené dítě. „To je teď můj domov?“ zeptala se tiše. Nedokázal jsem odpovědět.

První týdny byly peklo. Každý večer jsem seděl na balkoně s pivem v ruce a díval se do tmy. Jana se snažila být oporou, ale cítil jsem mezi námi napětí. Děti se ptaly: „Tati, kdy přijde babička domů?“ A já nevěděl, co říct.

Jednou večer mi zavolali z domova: „Pane Nováku, vaše maminka dnes plakala celé odpoledne. Můžete za ní přijít?“ Přijel jsem hned. Seděla na posteli a dívala se z okna na šedivé paneláky. „Petře, proč jsi mě sem dal? Copak už mě nemáš rád?“ Její slova mě bodla do srdce jako nůž.

Začal jsem chodit častěji. Nosil jsem jí koláče z pekárny na rohu a četl jí z jejích oblíbených knížek. Ale pokaždé, když jsem odcházel, držela mě za ruku a prosila: „Neodcházej ještě…“ A já musel jít domů za rodinou.

Jednou jsem zaslechl rozhovor dvou pečovatelek: „To je ten syn paní Novákové? Chodí často… Ale stejně ji tu nechal.“ Cítil jsem se jako nejhorší člověk na světě.

Začal jsem se uzavírat do sebe. V práci jsem dělal chyby, šéf mi dal výstrahu. Jana mi řekla: „Petře, musíš si odpustit. Dělal jsi to nejlepší, co jsi mohl.“ Ale já jí nevěřil.

Jednoho dne mi maminka řekla: „Víš, Petře, už nejsem ta máma, kterou jsi znal. Ale pořád tě mám ráda.“ Objali jsme se a oba jsme plakali.

Dnes už je to půl roku. Maminka si zvykla – má tu kamarádku paní Horákovou a občas spolu hrají karty. Já ji navštěvuji každou sobotu a někdy mám pocit, že je klidnější než doma u nás v bytě plném vzpomínek.

Ale pocit viny mě neopouští. Každý večer si kladu otázku: Udělal jsem správnou věc? Nebo jsem jen utekl před odpovědností?

Možná mi pomůže vaše zkušenost… Myslíte si, že je možné si něco takového někdy odpustit?