Zeť, který chtěl všechno zadarmo: Příběh jedné rodiny a jejich boje o hodnoty

„To snad nemyslíte vážně! Já přece nejsem obyčejný zaměstnanec, jsem váš zeť!“ Tomášův hlas se rozléhal naší malou kanceláří v zadní části pekárny. Stála jsem tam s Klárou, mou dcerou, která se na mě dívala s očima plnýma slz a bezmoci. V tu chvíli jsem si připadala jako zrádce – zrádce vlastní rodiny i vlastních zásad.

Vždycky jsem věřila, že rodinný podnik je požehnání i prokletí zároveň. S manželem Petrem jsme pekárnu vybudovali z ničeho, přežili jsme povodně, krize i konkurenci supermarketů. Naše děti vyrůstaly mezi vůní čerstvého chleba a zvukem trouby. Klára byla vždycky ta zodpovědná, pomáhala už od dětství, nikdy si nestěžovala. Když si přivedla Tomáše, byl to sympaťák – vtipný, šikovný, s diplomem z ekonomky. Mysleli jsme, že nám pomůže posunout podnik dál.

Jenže Tomáš měl jinou představu. První měsíc po svatbě chodil do práce pozdě, často si bral «pracovní schůzky» v kavárně naproti a když měl přijít na směnu do výroby, najednou ho bolela záda nebo měl «důležité telefonáty». Nejhorší bylo, že si myslel, že jako člen rodiny má nárok na výhody – vyšší plat, kratší pracovní dobu a žádné noční směny.

Jednou večer jsem zaslechla hádku v bytě nad pekárnou. «Kláro, tvoji rodiče mě vůbec nerespektují! Dělají ze mě poskoka! Já mám vysokou školu, nemůžu přece stát u pece jako nějakej Franta z ulice!» Klára plakala a snažila se mu vysvětlit, že u nás v rodině platí stejné pravidla pro všechny. «Tomáši, mamka s taťkou makali celý život. Když chceš být součástí firmy, musíš začít odspodu jako každý jiný.»

Druhý den přišel Tomáš později než obvykle. V ruce měl kafe z automatu a tvářil se otráveně. «Jano, musíme si promluvit,» začal bez pozdravu. «Myslím, že bych měl být spíš ve vedení firmy. Mám nápady na expanzi, můžu vám pomoct s marketingem. Ale ty směny ve výrobě… to není pro mě.»

Zhluboka jsem se nadechla. «Tomáši, všichni jsme začínali ve výrobě. I já. Když nepoznáš základy, nikdy nebudeš rozumět tomu, co děláme.» Jeho pohled byl ledový. «To je zastaralý přístup. Dneska je důležitý růst a inovace!»

Začaly týdny plné napětí. Tomáš se snažil přesvědčit Kláru, aby se postavila proti nám. Klára byla rozpolcená – milovala ho, ale zároveň věděla, že má pravdu naše rodina. Jednoho dne přišel Petr domů s tím, že Tomáš odmítl převzít noční směnu po nemocném kolegovi a místo toho odešel na fotbal s kamarády.

«To už stačí!» vykřikla jsem zoufale u večeře. «Takhle to dál nejde! Jestli chceš být součástí firmy, musíš makat jako ostatní! Jinak si najdi práci jinde!» Tomáš se urazil a odešel z domu.

Následující týdny byly peklo. Klára byla nešťastná, Tomáš s námi nemluvil a v pekárně panovala dusná atmosféra. Zaměstnanci začali šeptat o protekci a spravedlnosti. Jednoho dne za mnou přišla stará pekařka Marie: «Paní Jano, já už tohle nedávám. Buď tu budou platit pravidla pro všechny, nebo odcházím.» V tu chvíli mi došlo, že musím jednat.

Svolala jsem rodinnou poradu. Seděli jsme všichni kolem stolu – já, Petr, Klára i Tomáš. «Tomáši,» začala jsem tiše, «vážím si toho, že jsi součástí naší rodiny. Ale pokud chceš pracovat v našem podniku, musíš respektovat naše hodnoty a pravidla. Jinak to nepůjde.» Klára mě držela za ruku a plakala.

Tomáš chvíli mlčel a pak vybuchl: «Takže mě vyhazujete? Jen proto, že nechci dělat otroka? To je vaše spravedlnost?»

Petr se postavil: «Nikdo tě nevyhazuje. Ale pokud nechceš pracovat jako ostatní, nemůžeš tu být zaměstnaný jen proto, že jsi náš zeť.» Tomáš práskl dveřmi a odešel.

Klára zůstala sedět a tiše vzlykala: «Mami… co mám dělat? Miluju ho… ale nechci zradit vás ani sebe.» Objala jsem ji a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu i bolest zároveň.

Dnes je to už půl roku od té hádky. Tomáš si našel práci jinde – prý v nějaké kanceláři v centru Brna. S Klárou se snažíme vztah udržet, ale něco mezi námi navždy zůstalo zlomené.

Někdy v noci přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem být tvrdší – nebo naopak tolerantnější? Co byste udělali vy na mém místě? Je rodina důležitější než zásady?