Zrcadlová hra: Jak se ke mně chováte, tak se chovám já – Vyznání jedné tchyně

„Tak co, přijedete v neděli na oběd?“ ptám se do telefonu a v duchu už tuším odpověď. „Nevím, mami, máme toho hodně. Možná příště,“ odpoví mi syn Petr unaveným hlasem. Slyším v pozadí šramot, asi jeho žena Jana něco hledá v kuchyni. „Ahoj, babi,“ ozve se v dálce hlásek mé vnučky Elišky, ale než stačím odpovědět, hovor je u konce. Zůstávám sedět v tiché kuchyni panelákového bytu na Jižním Městě, kde jsem po smrti manžela sama.

Vždycky jsem byla ta hodná tchyně. Nikdy jsem se nepletla do jejich života, nevnucovala rady, nečekala dárky ani vděk. Jen jsem chtěla být součástí jejich rodiny. Ale poslední roky mám pocit, že jsem spíš neviditelná. Pozvánky na oslavy chodí pozdě, když už je všechno rozebrané. O vnoučatech se dozvídám z Facebooku. Když zavolám, slyším spěch nebo výmluvy. A tak jednoho rána, když venku prší a já sedím s hrnkem kávy u okna, rozhodnu se: Dost! Budu se k nim chovat přesně tak, jak oni ke mně.

Začala jsem nenápadně. Když mi Petr volal, že potřebují pohlídat Elišku, řekla jsem: „Nevím, mám toho hodně. Možná příště.“ V telefonu bylo ticho. „Aha… no dobře,“ zamumlal syn. Když mi Jana poslala fotku z výletu, odpověděla jsem až za dva dny strohým „Hezké.“ Přestala jsem jim psát dlouhé zprávy a ptát se na jejich život. Přestala jsem nabízet pomoc a čekat na jejich zavolání.

Trvalo jen pár týdnů a začali si toho všímat. Petr mi jednou večer volal: „Mami, je všechno v pořádku? Nějak jsi poslední dobou odtažitá.“ Cítila jsem v hlase obavu i výčitku. „Všechno je v pořádku,“ odpověděla jsem klidně. „Jen mám taky svůj život.“

Jednoho dne přišli nečekaně na návštěvu. Jana nesla koláč a Eliška běžela ke mně s obrázkem. „Babi, proč už za námi nechodíš?“ ptala se smutně. Podívala jsem se na ni a pak na syna s Janou. „Možná proto, že mám pocit, že už mě nepotřebujete,“ řekla jsem tiše.

Nastalo trapné ticho. Jana si sedla ke stolu a začala: „Víme, že jsme poslední dobou nebyli moc pozorní… Ale máme toho opravdu hodně.“ Petr kývl: „Práce, škola, domácnost… Někdy zapomeneme myslet na ostatní.“

„Já to chápu,“ přikývla jsem. „Ale víte, jaké to je být sám? Každý den čekat na zprávu nebo návštěvu? Cítit se jako přítěž?“ Hlas se mi zlomil a slzy mi stékaly po tváři.

Jana mě objala: „To jsme nechtěli… Omlouváme se.“

Od té chvíle se něco změnilo. Začali mě zvát častěji, ptali se na můj názor a nabízeli pomoc. Ale i já jsem pochopila, že musím dát najevo své potřeby a nebýt jen tichým pozorovatelem jejich života.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a Petr řekl: „Mami, děkujeme ti za to zrcadlo. Asi jsme potřebovali vidět sami sebe tvýma očima.“

Někdy přemýšlím: Je opravdu možné najít v rodině rovnováhu mezi dáváním a přijímáním? Nebo je odsouzeno k tomu, že někdo vždycky zůstane stranou?

Co si o tom myslíte vy? Má smysl nastavovat druhým zrcadlo, nebo je lepší mlčet a doufat?