Rozhodnutí, které mě zlomilo: Synova cesta mezi vinou a láskou

„Tomáši, prosím tě, nenechávej mě tady samotnou…“ Maminka se mě drží za ruku tak pevně, až mě to bolí. Její oči jsou plné slz a já mám pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků. Sestřička v bílém plášti se na mě dívá s pochopením, ale já vím, že v jejích očích jsem jen další syn, který přivádí matku do domova.

„Mami, já… já už to doma nezvládám. Potřebuješ péči, kterou ti nemůžu dát,“ šeptám a v duchu si nadávám za každé slovo. Vím, že je to pravda, ale zároveň cítím, že ji zrazuju.

Všechno to začalo před dvěma lety, když maminka upadla v koupelně a já ji našel až po několika hodinách. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že už není tou silnou ženou, která mě vychovala sama poté, co nás táta opustil. Najednou byla křehká a zranitelná. Začal jsem za ní jezdit každý den po práci, nakupoval jsem jí, vařil a pomáhal s hygienou. Ale postupně mi docházely síly. Moje žena Jana mi vyčítala, že na ni a děti nemám čas. „Tomáši, tvoje máma tě celý život jen využívala! Teď máš vlastní rodinu!“ křičela na mě jednou večer v kuchyni. Já ale nedokázal mámu opustit.

Dnes je ten den, kdy musím udělat rozhodnutí. Procházím jejím bytem na Vinohradech naposledy. Všude jsou její věci – staré fotografie v rámečcích, hrníčky s prasklinami, které nikdy nevyhodila, a šuplík plný dopisů. Jeden z nich mě zaujme – je nadepsaný mým jménem.

Sednu si na její pohovku a roztrhnu obálku. „Milý Tomáši,“ píše roztřeseným písmem. „Vím, že přijde den, kdy už se o mě nebudeš moct starat. Chci ti říct, že ti to nikdy nebudu mít za zlé. Vždycky jsi byl ten nejlepší syn, jakého jsem si mohla přát. Odpusť mi všechno, čím jsem ti kdy ublížila. Miluji tě.“

Slzy mi tečou po tváři a já si uvědomuju, jak moc jsem se bál jejího odsouzení – a přitom ona mě už dávno pochopila. Najednou mi hlavou běží všechny ty hádky z posledních měsíců: „Mami, musíš brát léky!“ „Já vím, Tomášku, ale zapomněla jsem…“ „Nemůžeš pořád zapomínat! Já už nevím, co s tebou!“ A teď bych dal cokoliv za to, abych jí mohl říct něco hezkého.

Když přijdu zpátky do domova pro seniory, maminka sedí u okna a dívá se ven na zahradu. „Tomáši,“ řekne tiše, „budeš za mnou chodit?“ Kleknu si k ní a chytnu ji za ruku. „Budu, mami. Slibuju.“

Cestou domů mi Jana volá: „Tak co? Máš to za sebou?“ Její hlas je tvrdý a já cítím vztek i úlevu zároveň. „Ano,“ odpovím stroze a zavěsím. Doma mě čekají dvě děti – Anička a Matěj – kteří chtějí vědět, proč babička už nebude bydlet s námi. „Protože potřebuje víc pomoci,“ vysvětluju jim a snažím se nebrečet.

Večer sedím na balkoně sám a přemýšlím o tom všem. O tom, jak jsme v dětství neměli peníze na nové boty a maminka mi vždycky říkala: „Hlavně buď slušný člověk.“ O tom, jak jsem jí slíbil, že se o ni postarám až do konce života – a teď mám pocit, že jsem selhal.

Další týdny jsou těžké. Maminka si v domově zvyká pomalu. Volám jí každý den a chodím za ní o víkendech. Jednou mi řekne: „Víš, Tomáši, tady je to vlastně docela fajn. Mají tu dobrou polévku.“ Usměju se přes slzy.

Jednoho dne najdu ve schránce další dopis – tentokrát od ní: „Děkuji ti za všechno. Jsem na tebe pyšná.“

Sedím u stolu s Janou a dětmi a poprvé po dlouhé době mám pocit klidu. Ale stejně mě pořád pronásleduje otázka: Udělal jsem správné rozhodnutí? Nebo jsem měl bojovat víc?

Možná nejsem jediný syn v Česku, který musel udělat takové rozhodnutí. Jak jste to zvládli vy? Myslíte si někdy zpětně, že jste mohli udělat něco jinak?