Celá léta jsem žila ve stínu strachu, schovávala modřiny pod svetrem a předstírala, že je všechno v pořádku. Jednoho dne jsem upadla – doslova i obrazně – a pravda vyšla najevo v nemocničním pokoji, když mi lékař pohlédl do očí. To byl začátek konce mého utrpení a začátek mého boje za sebe samu.
Nikdy nezapomenu na ten den, kdy mě manžel vyhodil z bytu. Myslela jsem, že je konec, ale právě tehdy začal můj skutečný boj o důstojnost a budoucnost pro mě i moji dceru. Dnes vím, že i z nejhlubšího dna se dá zvednout, když člověk najde odvahu postavit se sám za sebe.
Jmenuji se Marie Novotná a nikdy by mě nenapadlo, že budu muset předstírat vlastní smrt, abych unikla ze spárů domácího násilí. V jednu mrazivou listopadovou noc jsem ležela bez hnutí na kuchyňské podlaze, krev mi stékala po tváři a můj manžel Tomáš byl přesvědčený, že mě zabil. Toto je můj příběh o útěku z pekla a hledání nové naděje v malém českém městě.
Jmenuji se Ivana a dvanáct let jsem žila v manželství s Petrem, který kontroloval každý můj krok i korunu. Každodenní hádky, ponižování a ztráta vlastní hodnoty mě donutily rozhodnout, jestli zůstanu kvůli dětem, nebo konečně najdu samu sebe. Toto je můj boj za důstojnost a svobodu.
Nikdy nezapomenu na tu zimu, kdy jsem poprvé pochopila, co znamená být opravdu sama. Moje máma místo objetí rozdávala rány a já jsem se musela naučit přežít v domě, kde láska byla cizím slovem. Dnes vám vyprávím svůj příběh, protože věřím, že i v největší tmě lze najít světlo.
Nikdy bych nevěřila, že se ocitnu v domě, kde se bojím i nadechnout. Po ztrátě bytu v Praze jsme s manželem museli odejít k jeho otci do malé vesnice na Vysočině, kde se z dočasného útočiště stal můj každodenní boj o důstojnost. Každý den jsem čelila ponižování, strachu a zoufalství, ale právě tam jsem v sobě objevila sílu, o které jsem neměla tušení.
Od prvního dne manželství jsem dávala všechno svému muži – peníze, důvěru, sebe samu. Roky jsem žila ve stínu jeho kontroly, přesvědčená, že to je láska. Toto je můj příběh o boji se strachem, pochybnostmi a o tom, jak jsem našla sílu osvobodit se.
Jmenuji se Marie Novotná, je mi padesát sedm let a nikdy by mě nenapadlo, že přežití bude záviset na tom, jak dobře dokážu zahrát roli mrtvé ženy. V jedné listopadové noci jsem ležela bez hnutí na kuchyňské podlaze, krev mi stékala po tváři a můj manžel Karel byl přesvědčený, že mě zabil. Toto je můj příběh o útěku z pekla domácího násilí a o tom, jak jsem se znovu učila žít v malém českém městě.
Nikdy bych nevěřil, že dokážu něco takového udělat. Ta noc, kdy jsem zamkl svou ženu ve sklepě, mi navždy změnila život. Ráno jsem zjistil, že zmizela, a zůstal jsem sám se svými výčitkami a otázkami, na které neumím odpovědět.
Stála jsem v panelákové chodbě s dcerou a synem, zatímco za dveřmi zůstával můj minulý život. Roky jsem snášela bití a ponižování od manžela, ale až dnes v noci jsem našla odvahu utéct. Teď se ptám: Proč tolik lidí raději zavírá oči před cizím utrpením?
Jedné deštivé noci mi dcera Jana v slzách přiznala, že ji její manžel Martin ohrožuje. Od té chvíle mě svíral strach o její život a jedinou útěchu jsem nacházela v modlitbě. Toto je můj příběh o boji s bezmocí, rodinných tajemstvích a hledání síly postavit se zlu.
Jmenuji se Kateřina a vyprávím svůj příběh o letech strachu, které jsem prožila po boku svého manžela. Vše se změnilo během jedné bouřlivé noci, kdy můj čtyřletý syn Matěj našel odvahu, kterou jsem já už dávno ztratila. Tento příběh je o bolesti, naději a síle, která se v nás probudí právě tehdy, když už si myslíme, že jsme na dně.
