V noci jsem utekla s dětmi od manžela, který mě roky týral. Doufala jsem, že mi pomůže má nejlepší kamarádka, ale její muž nás odmítl pustit dovnitř. Teď sedím s dětmi na studené chodbě a přemýšlím, jestli na světě ještě existuje lidskost.
Celá léta jsem žila ve stínu strachu, schovávala modřiny pod svetrem a předstírala, že je všechno v pořádku. Jednoho dne jsem upadla – doslova i obrazně – a pravda vyšla najevo v nemocničním pokoji, když mi lékař pohlédl do očí. To byl začátek konce mého utrpení a začátek mého boje za sebe samu.
Nikdy nezapomenu na ten den, kdy mě manžel vyhodil z bytu. Myslela jsem, že je konec, ale právě tehdy začal můj skutečný boj o důstojnost a budoucnost pro mě i moji dceru. Dnes vím, že i z nejhlubšího dna se dá zvednout, když člověk najde odvahu postavit se sám za sebe.
Jmenuji se Marie Novotná a nikdy by mě nenapadlo, že budu muset předstírat vlastní smrt, abych unikla ze spárů domácího násilí. V jednu mrazivou listopadovou noc jsem ležela bez hnutí na kuchyňské podlaze, krev mi stékala po tváři a můj manžel Tomáš byl přesvědčený, že mě zabil. Toto je můj příběh o útěku z pekla a hledání nové naděje v malém českém městě.
Jmenuji se Ivana a dvanáct let jsem žila v manželství s Petrem, který kontroloval každý můj krok i korunu. Každodenní hádky, ponižování a ztráta vlastní hodnoty mě donutily rozhodnout, jestli zůstanu kvůli dětem, nebo konečně najdu samu sebe. Toto je můj boj za důstojnost a svobodu.
Nikdy nezapomenu na tu zimu, kdy jsem poprvé pochopila, co znamená být opravdu sama. Moje máma místo objetí rozdávala rány a já jsem se musela naučit přežít v domě, kde láska byla cizím slovem. Dnes vám vyprávím svůj příběh, protože věřím, že i v největší tmě lze najít světlo.
Nikdy bych nevěřila, že se ocitnu v domě, kde se bojím i nadechnout. Po ztrátě bytu v Praze jsme s manželem museli odejít k jeho otci do malé vesnice na Vysočině, kde se z dočasného útočiště stal můj každodenní boj o důstojnost. Každý den jsem čelila ponižování, strachu a zoufalství, ale právě tam jsem v sobě objevila sílu, o které jsem neměla tušení.
Od prvního dne manželství jsem dávala všechno svému muži – peníze, důvěru, sebe samu. Roky jsem žila ve stínu jeho kontroly, přesvědčená, že to je láska. Toto je můj příběh o boji se strachem, pochybnostmi a o tom, jak jsem našla sílu osvobodit se.
Jmenuji se Marie Novotná, je mi padesát sedm let a nikdy by mě nenapadlo, že přežití bude záviset na tom, jak dobře dokážu zahrát roli mrtvé ženy. V jedné listopadové noci jsem ležela bez hnutí na kuchyňské podlaze, krev mi stékala po tváři a můj manžel Karel byl přesvědčený, že mě zabil. Toto je můj příběh o útěku z pekla domácího násilí a o tom, jak jsem se znovu učila žít v malém českém městě.
Nikdy bych nevěřil, že dokážu něco takového udělat. Ta noc, kdy jsem zamkl svou ženu ve sklepě, mi navždy změnila život. Ráno jsem zjistil, že zmizela, a zůstal jsem sám se svými výčitkami a otázkami, na které neumím odpovědět.
Stála jsem v panelákové chodbě s dcerou a synem, zatímco za dveřmi zůstával můj minulý život. Roky jsem snášela bití a ponižování od manžela, ale až dnes v noci jsem našla odvahu utéct. Teď se ptám: Proč tolik lidí raději zavírá oči před cizím utrpením?
Jedné deštivé noci mi dcera Jana v slzách přiznala, že ji její manžel Martin ohrožuje. Od té chvíle mě svíral strach o její život a jedinou útěchu jsem nacházela v modlitbě. Toto je můj příběh o boji s bezmocí, rodinných tajemstvích a hledání síly postavit se zlu.