Když mi dcera zmizela před očima: O síle víry a modlitby v nejtěžších chvílích

„Lenko, prosím tě, pojď si se mnou aspoň na chvíli sednout,“ volala jsem za ní, když už byla skoro u dveří. Ani se neotočila. Jen si přehodila kabelku přes rameno a zabouchla za sebou dveře tak prudce, až se mi rozklepaly ruce. V tu chvíli jsem věděla, že je něco špatně. Moje dcera, která mi ještě před rokem vyprávěla o svých snech a smála se v kuchyni nad hrnkem čaje, byla pryč. Zůstala tu jen její tělesná schránka – a ta teď mizela za dveřmi cizího bytu s mužem, kterého jsem nikdy nedokázala přijmout.

Všechno to začalo nenápadně. Lenka si našla Tomáše na vysoké škole v Brně. Ze začátku byl milý, pozorný, dokonce mi nosil květiny na svátek matek. Ale postupně jsem si začala všímat, jak se Lenka mění. Přestala jezdit domů na víkendy, telefonáty byly čím dál kratší a odměřenější. Když už přijela, byla nervózní, podrážděná a pořád koukala na mobil. „Tomáš mě potřebuje,“ opakovala stále dokola.

Jednou večer jsem zaslechla jejich hádku přes dveře jejího pokoje. „Nechci tam jezdit! Máma mě pořád jen kontroluje!“ křičela Lenka. Tomáš jí odpověděl tišeji, ale jeho slova byla jako jed: „Musíš se naučit být samostatná. Tvoje rodina tě jen brzdí.“

Od té doby se mezi námi rozprostřelo ticho. Manžel Petr se snažil situaci zlehčovat: „To přejde, je to jen období.“ Ale já cítila, že ztrácím vlastní dítě. Každý večer jsem seděla v jejím pokoji a hladila polštář, na kterém ještě voněla její vůně. Modlila jsem se potichu: „Bože, vrať mi mou dceru.“

Jednoho dne přišla zpráva – Lenka se vdává. Bez nás, bez rodiny. Jen na úřadě v Brně, s Tomášovou rodinou. Slzy mi tekly po tváři a Petr jen mlčky seděl u stolu a zíral do prázdna. „Co jsme udělali špatně?“ ptal se mě zoufale.

Začala jsem chodit do kostela. Ne proto, že bych byla kdovíjak zbožná, ale protože jsem potřebovala místo, kde můžu být sama se svým smutkem. Každou neděli jsem zapalovala svíčku za Lenku a šeptala prosby o její bezpečí. Pan farář Karel mě jednou zastavil po mši: „Věřte, že modlitba má sílu. Někdy musíme pustit ty, které milujeme, aby našli svou cestu.“

Ale jak pustit vlastní dítě? Jak přijmout fakt, že někdo cizí má větší vliv na její život než já? Snažila jsem se psát Lence zprávy – krátké, láskyplné. Odpovědi byly strohé: „Mám hodně práce.“ „Nemůžu teď mluvit.“

Jednou v noci mi zazvonil telefon. Lenka plakala: „Mami, já už nemůžu… Tomáš mě pořád kontroluje, nesmím nikam bez něj…“ Srdce mi bušilo až v krku. „Přijeď domů,“ prosila jsem ji. Ale ráno už byla zase jiná – odměřená, chladná.

Začali jsme s Petrem chodit na setkání rodičů v podobné situaci. Bylo nás tam víc – matky i otcové, kteří přišli o kontakt s dětmi kvůli partnerům nebo sektám. Sdíleli jsme své příběhy a modlili se společně. Bylo to zvláštní společenství bolesti i naděje.

Jednou večer přišla Lenka nečekaně domů. Byla hubená, bledá a v očích měla strach. „Mami… můžu tu zůstat?“ Objala jsem ji tak pevně, až jsme obě plakaly. Petr stál opodál a tiše nás pozoroval.

Lenka u nás zůstala několik dní. Vyprávěla nám o Tomášově žárlivosti, o tom, jak jí zakazoval kontakt s přáteli i rodinou. „Cítím se jako ve vězení,“ šeptala mi do polštáře v noci.

Modlili jsme se spolu – poprvé po letech jsme seděli všichni tři u stolu a drželi se za ruce. Prosili jsme Boha o sílu a odvahu pro Lenku.

Ale Tomáš ji nakonec přesvědčil vrátit se zpět do Brna. Od té doby jsme ji viděli jen párkrát – vždycky ve spěchu, s nervózním pohledem na hodinky.

Dnes už vím, že některé věci nemůžeme ovlivnit silou ani láskou – jen trpělivostí a vírou. Každý večer zapaluji svíčku za Lenku a šeptám: „Bože, ochraňuj ji.“

Někdy si říkám: Udělala jsem pro svou dceru dost? Může modlitba opravdu změnit osud? Co byste udělali vy na mém místě?