Když modlitba byla poslední nadějí: Příběh o víře, která držela naši rodinu pohromadě

„Proč už prostě nemůžeš být normální?“ křičela dcera Jana na Kláru, mou vnučku, která seděla shrbená na gauči a zírala do prázdna. V tu chvíli jsem stála mezi nimi v obýváku našeho panelákového bytu na Jižním Městě a cítila, jak se mi srdce svírá úzkostí. Klára byla vždycky citlivá, ale poslední měsíce se uzavřela do sebe, přestala chodit ven s kamarády a ve škole se její známky propadly. Jana byla zoufalá, její manžel Petr většinu času trávil v práci a doma jen mlčky přecházel kolem napětí jako kolem minového pole.

„Mami, já už nevím, co s ní mám dělat,“ obrátila se ke mně Jana s očima plnýma slz. „Psycholožka říká, že má deprese. Ale co to znamená? Vždyť jí je teprve patnáct!“

Sedla jsem si vedle Kláry a vzala ji za ruku. Byla studená a bezvládná. „Klárko, zlatíčko, chceš si o tom promluvit?“ zašeptala jsem. Jen zavrtěla hlavou a ještě víc se schoulila do sebe.

Ten večer jsem nemohla spát. V hlavě mi zněly Janiny výčitky i Klářino ticho. Vzpomněla jsem si na svého tatínka, který vždycky říkal: „Když už nevíš kudy kam, jdi do kostela. Tam najdeš klid.“ Bylo to dávno, co jsem naposledy byla v kostele, ale ráno jsem vstala dřív než ostatní, oblékla si kabát a vydala se do kostela svatého Františka na Chodově.

Uvnitř bylo ticho, jen někde vepředu klečela starší paní a tiše se modlila. Sedla jsem si do lavice a začala šeptem prosit: „Bože, dej mi sílu. Dej mi znamení, co mám dělat. Nechci přijít o svou rodinu.“ Slzy mi tekly po tvářích a já cítila, jak ze mě spadává tíha bezmoci.

Další dny jsem začala chodit do kostela pravidelně. Modlila jsem se za Kláru, za Janu i za Petra. Doma jsem byla klidnější a snažila se být oporou všem, i když to nebylo jednoduché. Jana byla podrážděná, často jsme se hádaly kvůli maličkostem. „Mami, ty tomu nerozumíš! Dneska je všechno jinak než za tvých časů!“ vyčítala mi.

Jednou večer jsem slyšela Kláru plakat ve svém pokoji. Zaklepala jsem a tiše vešla. Seděla na posteli s hlavou v dlaních. „Babi, já už to nezvládám,“ vzlykala. „Všichni ode mě něco čekají a já nevím, jak jim to dát.“

Objala jsem ji a šeptala: „Nemusíš být dokonalá. Stačí, když budeš sama sebou. A já tě budu milovat vždycky.“

Začaly jsme spolu chodit na procházky do parku u Hostivařské přehrady. Povídaly jsme si o všem možném – o škole, o jejích snech i strachu z budoucnosti. Jednou mi řekla: „Babi, myslíš, že Bůh mě slyší?“

„Věřím tomu,“ odpověděla jsem upřímně. „A myslím, že tě má moc rád.“

Klára začala chodit se mnou do kostela. Nejdřív jen seděla vzadu a pozorovala vitráže, ale postupně se zapojila do mládežnické skupiny. Viděla jsem, jak se jí vrací jiskra do očí. Jana tomu nejdřív nevěřila – „To je jen póza,“ říkala – ale když viděla změnu u Kláry, začala být vděčná.

Jednoho dne jsme seděli všichni u stolu – já, Jana, Petr i Klára – a poprvé po dlouhé době jsme se smáli společně nad večeří. Petr řekl: „Možná bychom měli být častěji spolu.“ A Jana dodala: „Možná bychom měli víc naslouchat jeden druhému.“

Vím, že naše problémy nezmizely mávnutím kouzelného proutku. Ale víra mi dala sílu vydržet a modlitba byla mostem mezi mnou a ostatními. Naučila jsem se přijímat věci takové, jaké jsou, a nebát se požádat o pomoc – Boha i lidi kolem sebe.

Někdy si večer sednu ke stolu s hrnkem čaje a přemýšlím: Kolik rodin kolem nás prožívá podobné trápení? Kolik z nás má odvahu otevřeně mluvit o bolesti i naději? Možná právě sdílením svých příběhů můžeme najít cestu k sobě navzájem.