Když se víra střetne s realitou: Můj boj o domov v srdci Prahy

„Pane Nováku, opravdu mě to mrzí, ale potřebuju byt zpátky. Dcera se rozvádí a nemá kam jít. Máte měsíc na vystěhování.“

Ta slova mi zněla v uších ještě dlouho poté, co paní Hrdličková odešla. Seděl jsem na rozvrzané židli v kuchyni svého malého bytu na Žižkově a zíral do prázdna. V hlavě mi hučelo. Kde najdu nový byt za měsíc? S mým platem knihovníka? A co děti?

„Tati, proč jsi tak smutný?“ zeptala se mě dcera Anička, když přišla ze školy. Měl jsem chuť jí říct pravdu, ale místo toho jsem jen zamumlal něco o únavě. Nechtěl jsem ji strašit. Je jí teprve osm.

Večer jsem seděl u stolu a přehrával si rozhovor s paní Hrdličkovou znovu a znovu. Věděl jsem, že má právo byt potřebovat zpět, ale proč teď? Proč já? Vždyť platím včas, nikdy si nestěžuju. Všechno se mi začalo hroutit pod rukama.

Zavolal jsem své sestře Lence. „Lenko, mám problém. Musím se vystěhovat do konce měsíce. Nevíš o něčem?“

„To snad ne! A co děti? To ti nemůže udělat! Počkej, zkusím se poptat v práci, jestli někdo neví o volném bytě,“ odpověděla hned. Ale v jejím hlase byla slyšet bezmoc.

Další dny byly jako zlý sen. Prohlížel jsem inzeráty, volal na čísla, která byla už dávno obsazená nebo mimo moje finanční možnosti. V práci jsem byl duchem nepřítomný. Doma jsem předstíral klid, ale v noci jsem nemohl spát.

Jednoho večera, když děti usnuly, seděl jsem v kuchyni a díval se na starý hrníček po babičce. Vzpomněl jsem si, jak se vždycky modlila před spaním. Já sám jsem v Boha nikdy moc nevěřil – po smrti rodičů mi připadalo, že žádná vyšší spravedlnost neexistuje.

Ale teď jsem byl zoufalý. Položil jsem hlavu do dlaní a zašeptal: „Bože, jestli tam jsi… prosím, pomož mi. Nevím, co mám dělat.“

Cítil jsem se trochu hloupě, ale zároveň se mi ulevilo. Jako bych aspoň něco udělal.

Druhý den ráno mi volala Lenka: „Hele, kolegyně z práce má známého, který pronajímá byt na Vinohradech. Je to menší než ten tvůj, ale prý by tě vzal i s dětmi.“

Srdce mi poskočilo nadějí. Zavolal jsem panu Dvořákovi a domluvil si prohlídku. Byt byl starší, ale čistý a útulný. Cena byla vyšší než můj současný nájem, ale pořád v mezích možností.

„Pane Nováku, proč hledáte nový byt tak narychlo?“ zeptal se mě pan Dvořák.

„Majitelka potřebuje byt pro dceru… Nemám kam jinam jít,“ přiznal jsem upřímně.

Pan Dvořák chvíli mlčel a pak řekl: „Víte co? Dám vám slevu na první tři měsíce. Sám mám děti a vím, jaké to je.“

Chtělo se mi brečet štěstím. Poděkoval jsem mu snad stokrát.

Když jsem to večer oznámil dětem, Anička mě objala: „Tati, já věděla, že to zvládneš.“

Stěhování bylo hektické a vyčerpávající. Starý byt jsem opouštěl s těžkým srdcem – tolik vzpomínek! Ale nový domov jsme si rychle zabydleli.

Jednou večer přišla Anička za mnou do kuchyně: „Tati, proč ses posledně modlil?“

Zarazil jsem se. „Jak to myslíš?“

„Slyšela jsem tě šeptat v kuchyni…“

Chvíli jsem mlčel. Pak jsem jí řekl pravdu: „Byl jsem zoufalý a nevěděl jsem, co dělat. Tak jsem poprosil Boha o pomoc.“

Anička se zamyslela: „A pomohlo to?“

Usmál jsem se: „Možná ano… Možná někdy potřebujeme věřit v něco většího než jsme my sami.“

Od té doby se občas modlím – ne pravidelně, ale když je mi těžko. Nečekám zázraky, ale cítím klid.

Někdy přemýšlím: Co by se stalo, kdybych tenkrát nezavolal sestře? Nebo kdybych se neodvážil poprosit Boha o pomoc? Možná je víra jen způsob, jak najít sílu jít dál… Co myslíte vy? Má smysl věřit i tehdy, když už nám nezbývá nic jiného?