Když tchán přišel bydlet k nám: Pět měsíců na hraně

„Proč jsi mi tohle nikdy neřekla, Martino? Proč jsi mi neřekla, že už to nezvládáš?“ ozval se Petr, můj muž, když jsem se v kuchyni rozplakala. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a slzy mi stékaly po tvářích. Za stěnou bylo slyšet hlasité zakašlání mého tchána, pana Karla. Už pět měsíců bydlel s námi v našem malém bytě na pražském sídlišti. Pět měsíců, kdy se náš život změnil v nekonečný boj o klid, prostor a důstojnost.

Když Petr přišel s tím, že jeho otec potřebuje na čas bydlet u nás, protože rekonstruují jeho byt v Nuslích, souhlasila jsem. „Bude to jen na chvíli,“ sliboval. „Táta je sám, nemá kam jít.“ Věděla jsem, že to není jednoduché rozhodnutí, ale chtěla jsem být oporou. Jenže už první týden jsem pochopila, že jsem si vůbec nedokázala představit, co to znamená.

Pan Karel byl zvyklý na svůj režim. Vstával ve čtyři ráno, pustil rádio na plné pecky a vařil si silnou kávu. Všude nechával špinavé hrnky, boty od bláta a noviny rozházené po stole. Když jsem mu něco řekla, jen mávl rukou: „To jsou ženský manýry.“ Petr byl většinu dne v práci a já zůstávala doma s našimi dvěma dětmi – Aničkou a Honzíkem. Najednou jsem měla pocit, že už nejsem paní svého domova.

Nejhorší byly večery. Pan Karel seděl u televize a hlasitě komentoval zprávy. „Tohle je všechno vina těch nahoře! Za nás by tohle nebylo!“ Děti se bály projít kolem něj do koupelny. Jednou Anička přišla za mnou do ložnice a šeptala: „Mami, proč je děda pořád tak naštvaný?“ Neměla jsem odpověď.

Začala jsem se modlit. Nejsem žádná velká věřící, ale v dětství mě babička naučila pár modliteb. Večer, když všichni spali, sedla jsem si na postel a šeptala: „Bože, dej mi sílu. Dej mi trpělivost.“ Někdy jsem měla pocit, že mě slyší jen stěny našeho bytu.

Jednoho dne přišel Petr domů dřív. Našel mě v koupelně, jak sedím na zemi a brečím. „Martino, co se děje?“ ptal se vyděšeně. „Já už nemůžu,“ vzlykala jsem. „Cítím se tu jako cizinec. Děti jsou vystrašené, já nemám klid ani chvíli.“

Petr si sedl vedle mě a objal mě. „Já vím, že to není lehké. Ale táta nemá nikoho jiného.“

„A co my?“ vyhrkla jsem. „Co naše rodina? Máme právo na klidný domov!“

Ten večer jsme si poprvé opravdu promluvili – ne jen o tom, co je potřeba nakoupit nebo kdo vyzvedne děti ze školky. Mluvili jsme o tom, jak nás tahle situace ničí. Petr slíbil, že s tátou promluví.

Druhý den ráno seděli oba muži u stolu. Slyšela jsem jejich hlasy z kuchyně.

„Tati, musíš respektovat Martinu i děti,“ říkal Petr tiše.

„Já? Já jsem tu jen dočasně! To ona si pořád stěžuje!“ odsekl pan Karel.

„Tati, prosím tě…“

„Já už stejně nikoho nezajímám! Jen překážím!“

V tu chvíli mi ho bylo líto. Uvědomila jsem si, že i on je ztracený ve světě, který už mu nerozumí. Možná proto je tak protivný – protože má strach.

Začala jsem se za něj modlit taky. Prosila jsem za jeho klid i za náš.

Dny plynuly pomalu. Někdy jsme spolu dokázali i žertovat – třeba když pan Karel vyprávěl historky z mládí nebo učil Honzíka hrát šachy. Ale většinou to byla tichá domácnost plná napětí.

Jednou večer přišla Anička za mnou do kuchyně: „Mami, můžeme se spolu pomodlit za dědu? Aby nebyl tak smutný?“ Sedly jsme si spolu na gauč a držely se za ruce.

Když konečně přišel den, kdy se pan Karel mohl vrátit do svého bytu, cítila jsem úlevu i smutek zároveň. Objala jsem ho na rozloučenou a popřála mu hodně zdraví.

Doma bylo najednou ticho. Děti si hrály v pokojíčku a já seděla u okna s hrnkem čaje. Přemýšlela jsem o tom, co všechno jsme za těch pět měsíců prožili – kolik slz i modliteb padlo mezi čtyři stěny našeho bytu.

Možná jsme nebyli dokonalá rodina. Možná jsme selhávali víc než jindy. Ale naučila jsem se něco důležitého: někdy je víra jediným světlem ve tmě.

Ptám se sama sebe: Kolik toho ještě vydržíme pro ty, které máme rádi? A kde je hranice mezi obětí pro druhé a ochranou vlastního štěstí?