Když vlastní děti zavřou dveře: Moje cesta za útěchou ve víře

„Mami, já tě tady prostě nemůžu nechat bydlet. Máme málo místa a děti potřebují svůj pokoj.“

Ta slova od mého staršího syna Petra mi zněla v uších ještě dlouho poté, co jsem s kufrem stála před jeho panelákem na Jižním Městě. Bylo chladné březnové ráno, sníh se mísil s deštěm a já cítila, jak mi vlhne nejen kabát, ale i duše. Nikdy bych nevěřila, že se tohle může stát právě mně – matce dvou synů, která pro ně celý život dřela, šila jim oblečení, vařila jejich oblíbené buchty a nikdy si nestěžovala.

„A co mám dělat, Petře? Kam mám jít?“ ptala jsem se tiše, skoro šeptem, protože jsem nechtěla, aby mě slyšeli sousedé nebo jeho žena Lucie, která stála za dveřmi a tvářila se, že mě nevidí.

„Mami, já fakt nevím. Zkus zavolat Martinovi,“ pokrčil rameny a rychle zavřel dveře. Zůstala jsem stát na chodbě s kufrem a taškou plnou léků. V tu chvíli jsem si připadala menší než špendlík.

Martin mi telefon nezvedal. Po třetím pokusu jsem to vzdala. Sedla jsem si na lavičku před domem a rozplakala se. Připadala jsem si zbytečná. Vždyť jsem pro ně žila! Po smrti manžela jsem byla sama, ale nikdy mě nenapadlo, že budu sama i ve stáří.

Když jsem se trochu uklidnila, vytáhla jsem z kabelky růženec. Ten růženec mi dala maminka, když jsem byla malá holka v Hradci Králové. Vždycky říkala: „Když je nejhůř, modli se.“ Tak jsem se modlila. Za Petra, za Martina, za jejich děti. Za to, abych našla sílu odpustit.

Celý den jsem bloumala Prahou. V kavárně na I.P. Pavlova jsem si dala čaj a snažila se přijít na to, co dál. Všude kolem mě lidé spěchali do práce nebo domů. Já neměla kam jít. Nakonec jsem zavolala své sestřenici Aleně do Pardubic.

„Jano! Co se stalo? Proč máš takový hlas?“ ptala se hned.

„Alenko… děti mě nechtějí doma. Nemám kam jít.“

„Přijeď ke mně! Hned! Máme sice malý byt, ale místo pro tebe se najde.“

Cesta vlakem byla dlouhá a tichá. Hlavou mi běžely vzpomínky – první krůčky kluků, jejich maturita, svatby… A teď? Teď pro ně znamenám jen přítěž.

U Aleny bylo útulno. Dala mi čaj s medem a povídaly jsme si dlouho do noci. „Víš, Jani,“ řekla tiše, „někdy rodina není ta krevní. Někdy jsou to lidé, kteří tě mají rádi i bez podmínek.“

Následující dny jsem chodila do kostela svaté Anny. Seděla jsem v lavici a šeptala Bohu své bolesti i prosby. Prosila jsem o sílu odpustit synům a najít nový smysl života. Jednou za mnou přišla paní Marie z farnosti.

„Vypadáte smutně, mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se laskavě.

Vyprávěla jsem jí svůj příběh a ona mě objala. „Nejsi sama,“ řekla pevně. „Bůh tě neopustil.“

Začala jsem pomáhat v charitě – vařila jsem polévky pro bezdomovce a povídala si s lidmi, kteří byli na tom podobně jako já. Najednou jsem zjistila, že nejsem jediná matka, kterou děti odmítly. Každý měl svůj příběh bolesti i naděje.

Jednoho dne mi přišel dopis od Martina:

„Mami, promiň mi to všechno. Uvědomil jsem si, jak moc jsi pro nás udělala. Můžeme začít znovu?“

Slzy mi tekly po tváři. Odpustila jsem mu – v modlitbě i v srdci.

Dnes už vím, že domov není jen místo nebo lidé, kteří sdílí vaši krev. Domov je tam, kde vás někdo přijme s otevřenou náručí – třeba i cizí člověk nebo Bůh sám.

Někdy si večer před spaním kladu otázku: Proč je tak těžké odpustit těm nejbližším? A proč nás někdy nejvíc zraní právě ti, pro které bychom položili život? Co byste udělali vy na mém místě?