Mezi dvěma ohni: Jak jsem hledala sílu v modlitbě, když se mi rozpadala rodina

„Tak už si konečně vyber, Jano! Já už tohle dál nevydržím!“ křičel na mě Petr, můj manžel, zatímco jsem držela v ruce telefon a poslouchala, jak maminka na druhém konci linky tiše pláče. Venku zuřila bouřka, blesky osvětlovaly náš malý byt na sídlišti v Brně a já měla pocit, že se mi celý svět hroutí pod nohama.

Maminka byla po mrtvici a potřebovala každodenní péči. Byla jsem jedináček, táta zemřel před třemi lety na rakovinu plic. Od té doby jsem byla pro maminku vším – dcerou, oporou, pečovatelkou. Petr to ze začátku chápal, ale poslední měsíce už jen mlčel nebo vybuchoval. „Máš rodinu tady! Naše děti tě taky potřebují! Já tě potřebuju!“ opakoval pořád dokola. Ale jak jsem mu to měla vysvětlit? Jak mu říct, že když zavřu oči, slyším mamčin slabý hlas: „Janičko, prosím tě…“

Ten večer jsem seděla na posteli, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Děti už spaly – Tomášek měl osm a Anička teprve pět. Věděla jsem, že Petr má pravdu. Poslední týdny jsem byla jen stínem sama sebe. Přes den práce v kanceláři na úřadě, odpoledne za maminkou do Bohunic, večer domů, rychle večeře, úkoly s dětmi… A pak hádky s Petrem. „Proč pořád běháš za tou svojí matkou? Copak ti na nás nezáleží?“

Vzpomněla jsem si na dětství. Jak mě maminka učila modlit se před spaním. Jak jsme spolu chodily do kostela svatého Jakuba. Ale víra mě opustila někdy na gymplu, když jsem viděla, jak se táta trápí s nemocí a Bůh mlčel. Teď jsem ale byla zoufalá. Seděla jsem v kuchyni, hlavu složenou v dlaních, a poprvé po letech jsem zašeptala: „Bože, jestli tam jsi… Pomoz mi. Já už nevím, co mám dělat.“

Telefon znovu zazvonil. Maminka. „Janičko, promiň, že tě pořád obtěžuju… Já jen… mám strach být sama.“ V hlase jí zněl pláč. „Mami, přijedu zítra hned po práci,“ slíbila jsem tiše a doufala, že Petr neslyší.

Když jsem položila telefon, Petr stál ve dveřích kuchyně. „Tak co? Zase tam poběžíš? Víš co? Já už tohle fakt nedávám. Buď si vybereš nás, nebo ji.“ Jeho hlas byl tvrdý jako kámen.

„To nemůžeš myslet vážně,“ zašeptala jsem.

„Myslím,“ řekl a odešel do ložnice.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Co když Petr odejde? Co když maminka upadne a nikdo jí nepomůže? Co když děti začnou trpět tím napětím mezi námi?

Ráno bylo ticho. Petr odvezl děti do školky a školy beze slova. Já seděla u stolu s hrnkem studené kávy a zírala do prázdna. V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegyňka Lenka si všimla mého stavu: „Jani, jsi v pohodě?“ Zavrtěla jsem hlavou a rozbrečela se přímo uprostřed kanceláře.

Lenka mě objala: „Víš co? Zkus si o tom s někým promluvit. Třeba s farářem? Nebo aspoň s někým z rodiny.“

Jenže já neměla nikoho jiného než maminku… a Petra.

Ten den jsem šla z práce rovnou do kostela svatého Jakuba. Sedla jsem si do lavice a jen tak tam seděla. Slzy mi tekly po tváři a já šeptala: „Bože, dej mi sílu.“

Když jsem přišla domů, Petr seděl u stolu s hlavou v dlaních. „Promiň,“ řekl tiše. „Já… já tě nechci ztratit. Jen mám pocit, že už pro tebe neexistuju.“

Sedli jsme si spolu a poprvé po dlouhé době jsme si opravdu povídali. O strachu, o únavě, o tom, jak se cítíme každý sám i spolu. Řekla jsem mu o své modlitbě v kostele.

„Víš,“ řekl Petr pomalu, „já taky někdy nevím kudy kam. Možná bychom měli zkusit hledat pomoc jinde než jen sami v sobě.“

Začali jsme chodit na setkání pro pečující rodiny v našem komunitním centru. Tam jsem poznala další ženy jako já – unavené, vyčerpané, ale silné ve své lásce k rodičům i dětem.

Maminka nakonec musela do LDNky. Bylo to těžké rozhodnutí – měla tam ale lepší péči než doma sama. Chodila jsem za ní každý den po práci a děti si zvykly jezdit se mnou.

Petr mi byl oporou víc než kdy dřív. Naučili jsme se spolu mluvit o svých pocitech i slabostech. A já znovu našla víru – ne tu dětskou naivní víru v zázraky, ale víru v to, že i v největší tmě může být světlo.

Někdy večer sedím u postele dětí a modlím se za maminku i za naši rodinu. A ptám se sama sebe: Kolik toho musí člověk vydržet, než pochopí, že není slabý? A kde berete sílu vy, když už nemůžete dál?