Když láska nestačí: Můj příběh o ztracených očekáváních a rozbité důvěře

„Proč jsi zase zapomněl na výročí? Vždyť jsem ti to připomínala celý týden!“ vyhrkla jsem, sotva se Petr vrátil z práce. Jeho unavené oči se na mě podívaly s tichou výčitkou, ale já už byla v ráži. „To je ti to tak jedno? Nebo ti na mně prostě nezáleží?“

Petr mlčel. Slyšela jsem jen, jak si zouvá boty a odkládá tašku. V kuchyni bylo ticho, jen lednice tiše bzučela. V tu chvíli jsem měla pocit, že všechno, co jsem do našeho vztahu vložila, je zbytečné. Že on prostě nechápe, co potřebuju.

Jmenuji se Kristýna Novotná a ještě před rokem bych přísahala, že mám s Petrem ideální manželství. Seznámili jsme se na vysoké škole v Brně, oba jsme studovali ekonomii. On byl vždycky klidný, rozvážný, já zase energická a plná plánů. Po svatbě jsme si pořídili byt v paneláku na Lesné a začali budovat společný život.

Jenže časem jsem začala mít pocit, že Petr není takový, jakého bych si přála. Nechodil domů s kyticí jen tak, nepsal mi zamilované zprávy během dne a nikdy neplánoval překvapení. Když jsem mu to vyčítala, jen pokrčil rameny: „Já prostě nejsem ten typ.“

Ale já chtěla víc. Chtěla jsem, aby mě miloval tak, jak jsem si to vysnila z filmů a knížek. Aby mi dokazoval lásku gesty, která jsem považovala za samozřejmá. A čím víc jsem tlačila, tím víc se Petr uzavíral do sebe.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s kamarádkou Lenkou a stěžovala si: „On prostě nechápe, co žena potřebuje! Všichni chlapi jsou stejní.“ Lenka se na mě podívala a řekla něco, co mě zaskočilo: „A ty jsi mu někdy řekla, co přesně chceš? Nebo čekáš, že to vyčte z očí?“

Zamyslela jsem se. Opravdu jsem mu někdy jasně řekla, co mi chybí? Nebo jsem jen čekala, že to pochopí sám? Vždyť přece když mě miluje, měl by to vědět…

Začala jsem být podrážděná. Každá maličkost mě rozčilovala – neumytý hrnek v dřezu, ponožky na zemi, jeho mlčení po hádce. Všechno jsem brala jako důkaz toho, že mu na mně nezáleží. A on? Začal trávit víc času v práci nebo u kamarádů v hospodě.

Jednoho dne přišel domů později než obvykle. Seděla jsem v obýváku a čekala na něj s připravenou večeří. Když vešel do dveří, ani se neusmál.

„Můžeme si promluvit?“ zeptal se tiše.

„Co je zas?“ odsekla jsem.

Petr si sedl naproti mně a dlouho mlčel. Pak řekl: „Kristýno, mám pocit, že už tě nedokážu udělat šťastnou. Ať dělám cokoliv, je to špatně.“

Zamrazilo mě. „To chceš říct, že za všechno můžu já?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ale mám pocit, že ode mě čekáš něco, co ti neumím dát.“

V tu chvíli mi došlo, jak moc jsme se od sebe vzdálili. Místo abychom spolu mluvili o tom, co nás trápí, stavěli jsme mezi sebe zdi z nevyřčených očekávání a výčitek.

Začali jsme chodit na párovou terapii k paní doktorce Dvořákové. První hodiny byly těžké – obviňovali jsme se navzájem a hádali se i před ní. Ale postupně jsme začali chápat, že problém není v tom druhém, ale v našich představách o tom, jak by měl vztah vypadat.

Jednou mi paní doktorka řekla: „Kristýno, proč si myslíte, že vám Petr něco dluží? Proč by měl naplňovat vaše sny místo svých?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Celý život mě učili, že muž má ženu rozmazlovat a dělat ji šťastnou. Ale nikdy mi nikdo neřekl, že štěstí si musím najít sama v sobě.

Petr se snažil – začal mi občas nosit květiny nebo mě překvapil večeří v restauraci. Ale já už byla plná hořkosti a nedokázala jeho snahu ocenit. Pořád jsem měla pocit, že je to málo.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a Petr řekl: „Kristýno, já už nemůžu dál. Myslím, že bychom si měli dát pauzu.“

Zhroutila jsem se. Najednou mi došlo, že všechno to tlačení a očekávání nás zničilo. Že místo lásky mezi námi zůstala jen prázdnota.

Odstěhoval se k rodičům do Tišnova a já zůstala sama v našem bytě plném vzpomínek. První týdny jsem brečela každý večer a vyčítala mu všechno možné. Ale pak jsem si začala psát deník a pomalu si uvědomovala svůj díl viny.

Dnes už vím, že žádný muž mi nemůže dát štěstí, pokud ho nenajdu sama v sobě. A že vztah není o splněných očekáváních, ale o vzájemné úctě a komunikaci.

Občas si říkám: Kdybych tehdy dokázala být upřímnější sama k sobě i k Petrovi… Mohlo to dopadnout jinak? Co myslíte vy – kolik vztahů zničí naše vlastní představy o tom druhém?