Bratr a jeho žena se nastěhovali k nám. Teď všichni čekají, že odejdu já.

„Kláro, můžeš si prosím uklidit svoje věci z obýváku? Tomáš s Lenkou potřebují víc prostoru.“ Mamčin hlas byl tichý, ale neústupný. Seděla jsem na pohovce, v ruce hrnek s čajem, a dívala se na ni. Věděla jsem, že tohle není jen o pár knihách a svetru přehozeném přes opěradlo. Bylo to o tom, že už tu pro mě není místo.

Ještě před měsícem byl náš malý byt v Brně útulným útočištěm. Já, rodiče a občas návštěva mé starší sestry Veroniky, která už měla svůj byt na Lesné. Ale pak přišel Tomáš – můj mladší bratr – s tím, že se s Lenkou musí na čas nastěhovat k nám. Prý jim majitel zvedl nájem a oni si nemůžou dovolit platit tolik peněz. Rodiče samozřejmě souhlasili. „Jsme rodina, musíme si pomáhat,“ říkala máma.

První dny byly zvláštní. Tomáš byl vždycky ten oblíbený, ten, kdo všechno zvládal levou zadní. Lenka byla tichá, ale měla ve všem jasno. Přinesli si dvě obrovské tašky s oblečením, krabici s hrníčky a dokonce i vlastní rychlovarnou konvici. „Abychom ti nezabírali kuchyň,“ usmála se Lenka, ale já věděla, že to znamená jen další věci v už tak přeplněném prostoru.

Večer jsem slyšela rodiče šeptat v ložnici. „Klára by už taky mohla jít na vlastní,“ říkal táta. „Vždyť má práci, je jí třicet.“ Máma jen povzdechla: „Ale ona je pořád taková… zranitelná.“

Zranitelná? To slovo mě bodlo do srdce. Pracuju jako knihovnice v Moravské zemské knihovně, plat není žádný zázrak, ale snažím se. Jenže na vlastní byt v Brně? To je skoro nemožné. Všichni kolem mě už dávno bydlí sami nebo mají partnery. Jen já pořád doma.

Další ráno jsem přišla do kuchyně a Lenka už tam seděla u stolu s notebookem. „Potřebuju klid na práci,“ řekla bez pozdravu. „Můžeš si snídani udělat později?“

„Jasně,“ zamumlala jsem a odešla zpátky do pokoje. Ten teď sdílím s Tomášem – rodiče dali svou ložnici Lence a Tomášovi, protože „jsou manželé“. Já mám svůj starý dětský pokoj, kde teď spí i Tomáš na rozkládací matraci.

Začala jsem být neviditelná. Když jsem přišla domů z práce, v kuchyni seděla Lenka a telefonovala s kamarádkou o tom, jak je těžké žít u tchánů. Tomáš si pouštěl hry na počítači a máma s tátou sledovali televizi v ložnici. Nikdo se mě neptal, jak mi bylo v práci nebo jestli něco nepotřebuju.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor mezi Tomášem a mámou:

„Myslíš, že by Klára mohla jít na chvíli k Veronice? Aspoň než si něco najdeme?“

„Nevím… Veronika má malý byt a dítě…“

„Ale my se tu fakt nevejdeme! Lenka je z toho hotová.“

Zalezla jsem do koupelny a rozbrečela se. Byla jsem vzduch. Překážka.

Další den jsem šla za Veronikou. Seděla u stolu s malou Aničkou na klíně.

„Tak co doma?“ zeptala se opatrně.

„Cítím se tam jako vetřelec,“ přiznala jsem tiše.

Veronika mě pohladila po ruce: „Víš, že můžeš kdykoliv přijít k nám přespat. Ale chápu tě…“

Cestou domů jsem přemýšlela o tom, proč je vždycky jednodušší ustoupit než bojovat o své místo. Proč mám pocit viny za to, že nechci odejít? Proč mám pocit, že musím být ta rozumná?

Večer jsem si sedla s rodiči ke stolu.

„Můžeme si promluvit?“ začala jsem nejistě.

Táta vypnul televizi a máma odložila pletení.

„Vím, že je to těžké pro všechny,“ řekla jsem. „Ale já taky potřebuju domov. Nemůžu jen tak odejít. Nemám kam.“

Máma sklopila oči: „My víme, Klárko… Ale Tomáš s Lenkou jsou teď v nouzi.“

„A já nejsem?“ vyhrkla jsem a slzy mi stékaly po tváři.

Táta mlčel. Lenka vešla do kuchyně právě ve chvíli, kdy jsem utírala oči.

„Promiň, nechtěla jsem rušit…“ řekla chladně a odešla zpátky do ložnice.

Následující dny byly napjaté. Nikdo spolu moc nemluvil. Všichni chodili po špičkách.

Jednou večer přišla máma za mnou do pokoje.

„Klárko… Možná bychom mohli najít nějaký kompromis. Co kdybychom ti pomohli najít podnájem? Můžeme ti přispívat na nájemné.“

Podívala jsem se na ni: „A co když nechci odejít? Co když chci jenom cítit, že tu mám právo být?“

Máma mě objala: „Vždycky tu budeš mít domov… Ale někdy je potřeba udělat krok dál.“

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, co znamená domov. Jestli je to místo nebo pocit bezpečí. A jestli mám právo bojovat za svůj prostor – i když to znamená konflikt s rodinou.

Ráno jsem šla do práce s hlavou plnou otázek. V knihovně mezi regály jsem potkala kolegyni Janu.

„Jsi nějaká smutná,“ řekla starostlivě.

„Doma je dusno… Připadám si tam navíc.“

Jana se usmála: „Víš co? Já taky bydlím s rodiči a někdy mám pocit, že bych měla odejít jen proto, že to všichni čekají. Ale domov je tam, kde tě mají rádi – ne kde tě tolerují.“

Večer jsem si sedla k oknu a dívala se na světla Brna pod sebou. Přemýšlela jsem: Mám odejít jen proto, že to ostatní chtějí? Nebo mám právo zůstat a bojovat za své místo?

Možná nejsem jediná, kdo tohle řeší… Jak byste se zachovali vy? Má člověk právo zůstat doma i po třicítce – nebo by měl odejít kvůli ostatním?