Čerstvé nebo nic: Příběh o očekáváních, která ničí vztahy

„Tohle jíst nebudu, Eliško. Říkal jsem ti přece, že chci čerstvé! Neohřívané z lednice!“ práskl jsem talířem o stůl a v kuchyni se rozhostilo ticho, které by se dalo krájet. Eliška stála u sporáku, v ruce vařečku, a její oči se leskly slzami. V tu chvíli jsem si připadal jako vítěz. Měl jsem pocit, že mám věci pod kontrolou. Ale teď, když na to vzpomínám, byl to začátek konce.

Vyrůstal jsem v rodině, kde se jídlo bralo vážně. Maminka vařila každý den a táta nikdy nejedl nic ohřívaného. „Čerstvé nebo nic,“ říkával. A já to převzal jako svaté pravidlo. Když jsem poznal Elišku, byla jiná než všechny ženy, které jsem znal. Smála se nahlas, měla ráda jednoduché věci a nikdy si nelámala hlavu s tím, jestli je polévka z kostky nebo domácí. Zamiloval jsem se do její lehkosti. Jenže časem mi začalo vadit, že není jako moje máma.

„Josefe, dneska jsem měla dlouhou směnu. Snažila jsem se, ale prostě jsem nestihla uvařit nové jídlo,“ řekla tiše a odložila vařečku. „Myslela jsem, že ti nebude vadit guláš ze včerejška.“

„Vadí mi to! Vždyť víš, jak to mám rád! Proč je tak těžké mi vyhovět?“ vyjel jsem na ni ostřeji, než jsem chtěl. V tu chvíli mi došlo, že už zase opakuji slova svého otce.

Eliška se na mě podívala pohledem, který mě bodl až do morku kostí. „Víš co? Já už nevím, jak ti vyhovět. Snažím se každý den. Ale nikdy to nestačí.“

Otočila se a odešla do ložnice. Slyšel jsem tlumený pláč za zavřenými dveřmi. Seděl jsem v kuchyni a zíral na talíř s gulášem. Voněl stejně jako včera. Možná ještě líp. Ale já měl pocit, že jím popel.

Druhý den ráno bylo ticho. Eliška vstala dřív než já a odešla do práce beze slova. Na stole mi nechala lístek: „V lednici máš snídani.“ Otevřel jsem ji a našel tam housku s máslem a šunkou – připravenou večer předem. Znovu mě zaplavil vztek. Ale tentokrát i stud.

Celý den jsem přemýšlel o tom, co se stalo. V práci jsem byl protivný na kolegy, všechno mě rozčilovalo. Když jsem přišel domů, Eliška už tam nebyla. Na stole ležel další vzkaz: „Jdu k mamce. Nečekej na mě.“

Začal jsem si uvědomovat, že něco není v pořádku. Že možná nejsem ten správný muž pro ženu jako je Eliška. Ale pořád jsem si to nechtěl přiznat.

Další dny byly podobné – krátké věty, ticho u večeře, žádné doteky ani smích. Jednou večer jsem přišel domů dřív a slyšel Elišku mluvit po telefonu s kamarádkou Lenkou.

„Já už nevím, co mám dělat… Snažím se mu vyhovět, ale nikdy to nestačí… Připadám si jako služka…“ její hlas se zlomil.

Stál jsem za dveřmi a poprvé v životě mě napadlo: Co když je chyba ve mně? Co když moje očekávání ničí všechno hezké mezi námi?

Ten večer jsem seděl v kuchyni a čekal na Elišku. Když přišla domů, byla unavená a smutná.

„Eliško… promiň,“ začal jsem nejistě.

Podívala se na mě překvapeně.

„Já… asi jsem byl moc tvrdý. Vím, že to myslíš dobře. Jen… já prostě neumím být spokojený.“

Chvíli mlčela a pak si sedla naproti mně.

„Josefe, já tě mám ráda. Ale nemůžu žít s někým, kdo mě pořád jen kritizuje. Potřebuju cítit, že mě někdo ocení za to, co dělám.“

Mlčel jsem. Slova mi uvízla v krku.

„Možná bychom si měli dát pauzu,“ řekla nakonec tiše.

Ten večer odešla ke své mamince a já zůstal sám v prázdném bytě plném ticha a studeného jídla.

Dny plynuly a já si začal uvědomovat, jak moc mi chybí její smích, její doteky i obyčejné věci – třeba právě ten ohřívaný guláš.

Jednou večer jsem vzal telefon a zavolal jí.

„Eliško… můžeme si promluvit?“

Sešli jsme se v malé kavárně na náměstí. Byla nervózní a já taky.

„Chci se změnit,“ řekl jsem upřímně. „Nechci přijít o tebe kvůli vlastní tvrdohlavosti.“

Eliška mlčela dlouho.

„Josefe… změna není jen o slovech. Musíš opravdu chtít být jiný.“

Přikývl jsem.

Od té doby jsme spolu začali znovu – pomalu a opatrně. Učil jsem se vážit si maličkostí a být vděčný za to, co mám.

Ale někdy večer sedím u stolu sám a přemýšlím: Proč jsme tak často slepí k tomu dobrému kolem sebe? Proč musíme přijít o lásku, abychom si uvědomili její hodnotu?

Co myslíte vy? Je možné změnit své nároky kvůli lásce? Nebo je lepší najít někoho, kdo je přijme takové, jaké jsou?