Chůva, která změnila náš domov: Příběh jedné rodiny z Prahy

„Proč se na něj tak dívá?“ ptala jsem se sama sebe, zatímco jsem zpoza dveří kuchyně sledovala, jak naše nová chůva Lucie sklání hlavu a usmívá se na mého manžela Petra. Bylo to sotva týden, co nastoupila, a už jsem cítila, jak se mi v žaludku svírá uzel pokaždé, když byli spolu v jedné místnosti.

„Mami, Lucka mi dneska uvařila palačinky!“ rozběhla se ke mně pětiletá Anička s pusou od marmelády. „A hrála si s námi na schovku!“ přidal se sedmiletý Tomáš. Děti ji milovaly. Byla trpělivá, vynalézavá a vždycky měla po ruce nějakou novou hru nebo pohádku. Přesto jsem nemohla přehlédnout, jak Lucie při každé příležitosti vyhledává Petrovu pozornost.

Jednoho večera, když jsem přišla domů dřív z práce, slyšela jsem jejich smích z obýváku. Lucie seděla na gauči vedle Petra, oba se dívali na nějaký starý český film. „To je moje nejoblíbenější scéna,“ smála se Lucie a Petr jí přikyvoval. Když mě spatřili ve dveřích, Lucie rychle vstala a začala sbírat hračky ze země. Petr se tvářil provinile.

„Lucko, mohla byste prosím zítra přijít o půl hodiny dřív? Potřebuju něco zařídit,“ zeptala jsem se jí ostřeji, než jsem chtěla. „Samozřejmě, paní Novotná,“ odpověděla klidně a usmála se na mě tím svým nevinným úsměvem.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli vedle Petra a hlavou mi vířily myšlenky. Co když si to všechno jen namlouvám? Co když je to jen moje žárlivost? Ale proč mám pocit, že Lucie překračuje hranice?

Další den jsem si vzala volno z práce pod záminkou migrény. Chtěla jsem Lucii pozorovat nenápadněji. Viděla jsem, jak dětem čte pohádku, jak jim pomáhá s úkoly a jak jim trpělivě vysvětluje pravidla nové deskové hry. Byla dokonalá. Ale pak přišel Petr domů a všechno se změnilo. Lucie se narovnala, uhladila si vlasy a najednou byla až příliš pozorná – nabídla mu kávu, smála se jeho vtipům a dokonce mu upravila kravatu.

Večer jsem to už nevydržela. „Petře, všiml sis, jak se k tobě Lucie chová?“ zeptala jsem se opatrně. „Co tím myslíš?“ odpověděl vyhýbavě a začal si čistit brýle. „Přijde mi… že je k tobě až moc milá.“

Petr se zasmál: „Prosím tě, vždyť je to mladá holka. Možná je jen vděčná za práci.“

Ale já věděla své. Začala jsem být nervózní pokaždé, když jsem musela odejít do práce a nechat je spolu doma. Jednou jsem dokonce přišla nečekaně domů a našla Lucii v naší ložnici – prý hledala Tomášovu oblíbenou knížku.

Začala jsem Lucii testovat. Dala jsem jí složitější úkoly, kontrolovala její práci a hledala chyby tam, kde žádné nebyly. Děti byly zmatené a Petr podrážděný. „Proč jsi na Lucku taková?“ vyčetl mi jednou večer. „Děti ji mají rády a já taky nevidím problém.“

Ale já problém viděla. Jednou večer, když jsme s Petrem seděli u vína, mi řekl: „Myslím, že přeháníš. Jestli ti to tak vadí, tak ji propusť.“

Celou noc jsem přemýšlela. Co když opravdu žárlím zbytečně? Ale co když ne? Co když Lucie opravdu narušuje naši rodinu?

Ráno jsem si Lucii pozvala do kuchyně. „Lucko, chtěla bych si s vámi promluvit,“ začala jsem nejistě.

„Ano, paní Novotná?“ podívala se na mě upřímnýma očima.

„Mám pocit… že vaše chování vůči mému manželovi je někdy příliš osobní.“

Lucie zrudla. „To mě mrzí, vůbec jsem si to neuvědomila… Já… já vás i pana Novotného moc respektuju.“

„Možná by bylo lepší… kdybyste si našla jinou rodinu,“ řekla jsem tiše.

Lucie sklopila hlavu a odešla do dětského pokoje sbalit si věci. Děti plakaly a Petr byl na mě naštvaný.

Dnes večer sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem jen podlehla vlastní nejistotě? Co byste udělali vy na mém místě?